Proletáři všech zemí, přijďte k nám

Je jasný, že sociálizmus se nedá dělat bez proletariátu. Ten dnešní evropskej, kterej se válí na gaučích, v hospodách, nebo někde na plážích, je pro boj za lepší příští nepoužitelnej.

Současní socanští spasitelé světa to dobře vědí a asi proto do zlenivělé Evropy dovážejí čerstvou proletářskou krev. Ti noví nepřicházejí s nataženou dlaní, jak jedni křičí, oni nabízejí pomocnou ruku, jak říkají druzí. Tak dobře dobře, vy evropští gaučoví, plážoví, hospodský povaleči, máte trochu pravdu v tom, že proletáři zpod rovníku mají trochu jiný pracovní návyky, ale třeba s bídnou evropskou natalitou nám mohou píchnout okamžitě.

Chybami se člověk učí a proto noví sociální inženýři a levičáci to čapli za jiný konec, než kdysi bolševici v Rusku. Na ty se teď sankčně mračí a mají recht. Nemůžou jim odpustit, jak před sto léty zazdili ty pokrokový vize, rodící se s průmyslovou revoluci. V Rusku žádná průmyslová revoluce nebyla, tak udělali revoluci krvavou a krásnou myšlenku západních myslitelů zdiskreditovali tak, že se to později muselo cugrunt postavit mimo zákon. Rus, kterej to všechno podělal, je pro nové socany prostě z kola venku. Vypadá to, že ho to mrzí a tak naštvaně brousí šavle, odlejvá dělový koule s představou, když už s námi nechtějí kámošit, tak se nás aspoň budou bát.

Dá se říci, že orientaci, kdo je sviňa a kdo kámoš, máme z vrchu dobře nalajnovanou a řadovej Evropan by neměl tápat. Přesto tahle bruselská pravda pravdoucí stále někomu neleze do hlavy a teď se to, díky voprášenýmu Marxovi, i přiostřilo.

Jak známo, každá ideologie se musí hodit na papír. Ať je hnědá, rudá nebo zelená. Takovej testament ale nemůže smolit žádnej pitomec s nasliněnou ingoustovkou, to musí dělat hlava votevřená. A ta se našla. Naši proletářští pradědové se vzhlídli v Marxovi a jeho Komunistickej manifest byl pro ně něco jako Otčenáš. No, a když se toho později chytil Uljanov v Rusku, začala mela. Trvalo to fůru let a hodně to dřelo. Když zlikvidovali ty, co nešli s nimi, začali se likvidovat navzájem. A tak padaly hlavy, aby se objevily nové. Chvílemi se to měnilo, jak svatí na orloji, ale až na jednu výjimku.

My, dříve narození můžeme dosvědčit, že během celýho šťastnýho socíku Marxova podobizna na žádným prvomájovým průvodu nesměla chybět. Jo, ty tváře, jak šel čas, se hodně měnily, ale filozofův fousatej ciferník, to bylo něco jako stálice. Jenže žádnej strom neroste do nebe. Ke konci století, když sociálizmus ztratil kozí dech se zdálo, že na celé jeho dílo už bude padat jenom prach.

A vono né. Marxe znovu oprášili a postavili mu i pomník. Ne u nás nebo jinde v bývalým soc. táboru, kde jeho myšlenky než uvadly, trochu zakořenily, ale v Německu. Slavnostního aktu se účastnil i J C Juncker. Pic kozu do vazu, Marxe máme vnímat v kontextu doby, poradil. No a máme to tady. Růžově zabarvená EuroUnie začíná rudnout. Samozřejmě, že pomalu a opatrně, protože lidi si musí zvyknout.

„A kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci“, pochvalovali si svojí nesmrtelnost naši komančové, když byli u kormidla. I film o tom vstávání natočili. Vono asi na tom něco bude. I ten, tolik kritizovanej českej vynález, socializmus s lidskou tváří, se dá voprášit a zdá se, že se na nás už usmívá. Ne z Východu, tam jsou brány uzavřený. Tentokrát to zkouší z druhý strany.