Pionýři, pionýři, malované děti...

...nasedají do lodiček, jako šipky letí.“ Jo, to jsme zpívali jako socialistický potěr v polovině minulého století. Většinou jsme žádné lodičky neměli, ale všichni jsme měli pionýrské šátky, o nichž se zase pělo, že –

……….. na slunci hóří,

jako rozkvetlý vlčí mák

a po celém kraji letí píseň

za skřivánkem vzhůru do oblak.

My tomu tehdy v těch počátcích věřili až tak, že možná i ten skřivan v oblacích měl rudou barvu. Tyto namátkou vybrané písně byly tak trochu oficiální, ale jednu, a také s ideovým nábojem, jsme přijali za svou a udělali jsme z ní skoro odrhovačku. Jmenovala se „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam“. Měla jednoduchý text s chytlavým refrénem, kterému jsme za „jou jou jupi, pro pobavení, přidali „pes má chlupy“.

Zpívala se všude, u táboráku, na výletech i čundráci jí měli v repertoáru. Byl to vlastně protestsong, který pojednával o hladovém tátovi bloumajícím po newyorském bulváru. V textu si stěžuje, že jeho děti mají stále hlad a že mu zlí kapitalisti nechtějí dát práci, protože má černou kůži.

My, socialistický potěr, ač jsme většinou zatím žádného černouška a ani kapitalistu neviděli, jsme z tisku a plakátů dobře věděli o co jde a jak oba vypadají. Afričan na obrázcích, téměř s postavou Schwarzeneggera, trhal okovy a ze svého Černého kontinentu vyháněl vyžraný kapitalistický otrokáře, kterým při tom úprku padaly dolary z kapes, z hlav cylindry a v hubě jen taktak udrželi doutník.

Přiznávám, že nás ta ideovost moc netáhla. Prožívali jsme to s dětskou naivitou a tím spíše, že jsme věděli, že my už budeme žít v komunismu, který bude stejně tak šťastný a bezstarostný jako naše dětství.

Léta plynula dál. Ten socialismus začal trochu drhnout. Rudá barva v textech pomalu bledla a nás začaly bavit jiné písně. Z jedné jsme se dozvěděli, že Kristýnka má paže jako portugalské hedvábí, jiná nám prozradila, že na silnici do Prášil, jeden mladý cestář žil.

Pak přišly písničky ze Semaforu. Texty měly poetické i vtipné, melodie originální. Pro svojí nesmírnou popularitu odsunuly ty „pokrokové“ do nenávratna. Snad jen ten hladový s černou kůží z Broadwaye v našich zpěvnících zůstal, ale už to nebyl černoch, ale Afroameričan.

Budovatelské škváry mě chytily ještě na vojně, jak jsem o tom kdysi napsal zde. Tam se ta oddanost k socialismu dala přikázat befelem, ale to už jsem opravdu věřil, že je to naposled. Nebylo.

V sedmdesátých letech v rámci politické normalizace komouši opět přitáhli šrouby a začalo se blbnout znovu. Umělci, kteří do té doby hráli na horní palubě a nebyli-li ochotní se chovat konformně k novým pořádkům, dostali stopku a na jejich místa vylezli ti z podpalubí. Jen se dalo vrtět hlavou s čím byli někteří ochotní vystoupit na pódium. Korunu tomu dal jeden z nižší paluby, který zazpíval vyznání lásky a obdivu našemu agentu Minaříkovi, kterému se podařilo vniknout do struktur „štvavé vysílačky“. Ten škvár se jmenoval „Dopis Svobodné Evropě“, a tak jen krátká ukázka.

Díky Vám! Díky Vám chlapíku statečný

za Vaší odvahu, rozum a sílu,

Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční

přidal jste blankytu do křídel míru.

Do pupku hadího jim kapitán hrábl

a sedm let vypájel prolhanou žluč.

Ty, „svobodný rádio“ už ti dech zchladl,

od našich hrdinů pravdě se uč.

Nad naší hranicí nebe je čisté,

nechceme stanici s nápisem „Hnůj“.

Uřvi si bránici, ty špinavé klíště,

nepleť se do veršů „Kde domov můj“.

No nic.

Písničky nás provází celý život. Některé zapadnou, z jiných se stanou věčně zelené, jiné zmizí, aby se zase vrátily. Možná se vrátí i ta „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam“. Jen se zaktualizuje trochu text, kde newyorský bulvár nahradí některý z evropského velkoměsta. Ten bloudící přestane časem být imigrant či černoušek, a stane se z něj Afroevropan. To ale asi nebude stačit. I my jsme v rámci korektnosti jedno naše menšinové etnikum přejmenovali, a kdo po dvaceti letech může říci, že to pomohlo.

Mohu se samozřejmě mýlit, no ale koukněme přes Atlantik. Amíci ten multikulturismus  řeší už 150 let a zatím to pořád není vono.