Jak jsem si v srpnu 89 zabojoval proti totalitě

Ano, je to tak, jak vzpomínají na tehdejší bouřlivou dobu bývalí hrdinové a jak to dnes často ukazuje naše televize.

Já to také zažil. Policajti nás tlačili Václavákem dolů, směrem na Můstek. Pravda, měli to po těch dvaceti letech, kdy vládli rukou normalizační, pěkně secvičené, přesto to bylo v devětaosmdesátém už úplně jiné než dříve. Že  rudochům dochází dech, si špitali vrabci na střechách a věřím, že tušení měli i zasahující policajti v zelených uniformách. Jen si nejsem jist, že to docházelo také milicionářům v tmavých funebráckých mundůrech, kteří poldům jistili záda. 

Přiznávám, že do otevřeného konfliktu s totalitou jsem se dostal náhodou, když jsme šli se ženou do divadla. Ve střední části Václaváku jsme procházeli davem, který s odstupem přihlížel situaci pod koněm, kde se to mlelo. Zvědavě jsme se s manželkou přidali k bojovníkům za svobodu a, pravda, ze zálohy těm nahoře fandili pokřikem nebo pískáním.   

Když se policajti z "Údolí dutejch hlav" (Pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti) za pomoci Dělnické pěsti (Lidové milice), popasovali s radikály v horké zóně, vyrazili v liniové formaci na zvědavce dole. Chvilku jsme odolávali, ale když dutohlavci dostali od atamanů dragounskej povel tryskééém trysk, do nás jako když střelí. Zvědavost a sympatie s "protistátními živly" se přeměnila v mžiku na zachraň se kdo můžeš. Strženi davem, chytil jsem manželku za ruku, protože dámské střevíčky nejsou žádné tretry a dali jsme se na taktický ústup. Azyl nám poskytla pasáž Alfa a potažmo divadlo Semafor.

Tam posedávání v hledišti bylo trochu pocuchané,  právě prožitou nedůstojnou situací. Rychle se to uklidnilo, když se herec Josef Dvořák protáhl oponou, stanul na forbíně a dlouze si nás s jízlivým úsměvem prohlížel.

      "Tak co," pokyvoval hlavou, "jaký to bylo? Zaběhali jste si, zaběhali? Já taky. Berou to klucí z gruntu. Tak si vydechneme a půjdem na to, co říkáte."

Jeho slova vnesla do hlediště uvolněný smích a dnes po těch letech si uvědomuji, jak to bylo k té době příznačné. Že přijde změna, bylo cítit v kostech, ale kdyby z forbíny zaznělo, že už za tři měsíce, málokdo by věřil. 

Pak se to stalo a my 17. 11. vzpomeneme třicátého výročí. Určitě v mnoha pohledech a aspektech.

Když se já ohlédnu na "tehdy", zdá se mi, že v poslední fázi se našim policajtům do boje za socializmus už moc nechtělo. V boji za demokracii jsou dnes španělští nebo francouzští policisté daleko důraznější. Je to laické srovnání, to přiznávám, ale ti naši kluci z Údolí dutejch hlav, byli proti nim čičmundové. Nechci zlehčovat excesy, ale v globálu to tak vypadá. I ten jediný mrtvý, student Zivčák, později ožil a nedávno v tisku svoje znovuzrození i vysvětlil.

Třicáté výročí je hodně kulaté. Je dobře, že to v telce připomínají. Už to skoro vypadá na seriál s autentickými záběry prokládané vzpomínkami svědků. Já jsem také pamětník, jenže za mnou sem, do berounskýho roští, nikdo s kamerou nepřijede a tak jsem se, s dovolením, osmělil a přihřál si svojí polívčičku.

Za generálem Jaroslavem Vodičkou, si ale pro poplácání po zádech nepůjdu. Ne, nesmějte se, že mě to vůbec napadlo. Když Svaz bojovníků za svobodu, pod vedením jmenovaného generála, nebo co to má vlastně za šarži, rozdává metály i těm, co tehdy stáli s obušky a zuřivými funebráky z Lidových milicí v jedné lajně, tak už tomu vážně nerozumím.

Za sedmnáctý listopad ale děkuji. To jednotné nadšení. Jasně, byli tací, co zpoza záclon redakcí, studoven, kanceláří nejrůznějších institucí plaše čučeli a čekali jak se to vyvrbí.  Ne, vážně jim nic nevytýkám. Čemu se ale divím, kde tito pohůňkové totalitní moci našli po čase drzost vrátit se na tribuny a blahořečit demokracii a bojovníkům za svobodu. Že je neznáte, tak si počkejte. Určitě si někteří oni při letošních velkých oslavách svoje místo u mikrofonu najdou, stačí se jen dívat. 

Jinak jsem rád za vzpomínání. To zpomaluje zapomínání a když se někde před někým přivře očko, klidně, vždyť velkorysost má mnoho forem, ale také hranice.