Možná, že jste si toho také všimli, i když to stálo hodně v pozadí té velké bubliny nafouklé vyčpělou národní hrdostí.
Že řecká „sekyra“ zaseknutá do evropských finančních institucí důvod k hrdosti nedává, si myslíme jen my, ne oni. Vydolovat z věřitelů nesplatitelné miliardy, je zřejmě jihoevropským naturelem vnímáno jako majstrštych, zatímco jejich sousedé více na sever rozpačitě vrtí hlavou a neví si s tou drzostí rady. Ano, jejich drzostí, ale hlavně naší blbostí. Všichni známe to přísloví – „ blbej kdo dává, blbější kdo nebere“.
Řecké referendum, ač možná nechtíc prozradilo, že většina z těch, co do dohody s věřiteli, hezky česky řečeno, „hodili vídle,“ jsou ti mladší. Starší Řekové, zdá se, našli v sobě odhodlání postavit se k problému čelem, počítajíc s utažením opasků, ale hlavně s odhodláním vyhrnout si rukávy. To, že mladší část jejich populace, tedy silnější a s větším potenciálem, o vykasání rukávů nechce ani slyšet, není jen řeckým problémem, myslím, že se to týká celé rozežrané Evropy. Na chvíli odbočím, protože to s tím souvisí, až to děsí.
Vnuk mého bratra, žijící celé dětství v hojnosti, po odmaturování nesehnal práci a už delší dobu bulačí. Díky nehynoucí rodičovské lásce, válení se na kanapi snáší synáček celkem dobře. Rodiče, tedy mého synovce a jeho ženu to trápí, ale neví si s tím rady.
„A proč zatím nejdeš makat někam do skladu, nebo do sámošky,“ zeptal jsem se při jedné rodinné oslavě.
„Hele, strejdo, já s maturou mám lítat někde s rudlíkem po skladech, nebo rovnat konzervy do regálů. Kde to sme.“
„No pořád je lepší něco dělat, než se válet doma,“ chtělo se mi namítnout, ale rejpanec do boku od vedle sedící manželky mě usměrnil a tak jsem jen chápavě pokýval hlavou. Počty absolventů škol, kteří po dostudování míří pod ochranná křídla pracáku potvrzují, že to není problém jen mého blízkého okolí.
Ač se může zdát, že osten mého názoru míří do naší Zlaté mládeže, není tomu tak. Ti mladí, stejně jako Řekové, se přizpůsobili jen situaci, kterou jsme jim vytvořili. Když jsem se stal otcem, určitě jsem nebyl tak přísný jako kdysi ten můj. Chtěl jsem být se svými ratolestmi kamarád a když jsem zjistil, že to chvílemi i dře, náhodně jsem si vyslechl radu staršího pána.
„Nechtějte bejt se svejma dětma kamarád. Můžete bejt kamarádskej táta, ale nerezignujte na otcovskou autoritu. Víte, výchova by měla jít po dvou liniích. Represivní a citový. Ta přísná, s přibývajícími léty ztrácí svojí moc a budí spíš vzdor a pak musí sehrát svojí roly ta daleko důležitější citová, byla-li vytvořena. Do dětí vkládáme velké naděje, ale někdy zapomínáme to základní, aby z nich byli slušný a pracovitý lidi. Vychovat z dítěte líného hulváta, je rodinná tragédie.“ A ještě než domluvil, varovně zvedl prst. „ Nepodceňujte to! Když to pokazíte, potáhne se to s váma až do soudnýho dne.“
Výchova dětí se historicky nikdy nevyučovala. Jak jít nato, jsme se učili od našich rodičů, či prarodičů, kteří to okoukali od svých předků. Tato velice důležitá až zásadní životní role se vyvíjela evolučně po celé generace a dosáhla nějaké úrovně, která je posledních několik dekád zpochybňována. Dnes si my občané platíme armádu erudovaných odborníků, kteří vám přesně povědí, jak to zvládnout. Model tvořený selským rozumem našimi předky zavrhli a přišli s něčím úplně novým. Osobnost dítěte se nesmí dusit, ta se musí rozvíjet. Nepoužívejte slova s předponou „NE“. Naopak pěstujte dětské ego pozitivním „ANO“. „Seš dobrej, máš na to, seš jednička, seš nejlepší.“ Určitě na tom něco je, ale chybí mi k tomu, „nepodvádíš, nechybuješ, nefauluješ?“. Prostě otázky budící sebereflexi a pokoru, která vytěsňuje aroganci. A tak nám tu roste armádu mistrů světa, která se radši bude válet na kanapi, než aby šla makat.
„Hele Ráďo, kde máš auto, jak si se sem dostal?“, zaslechl jsem mimoděk na výše vzpomínané rodinné oslavě
„Audinu sem nechal doma, sem tu „holotou.“ Že „holota“ je MHD, jsem se dozvěděl o něco později od jiného účastníka oslavy.
Autoři nových výchovných metod se sdružují v různých neziskovkách, které se s nabytou mocí snaží některé postupy protlačit i do zákonů. Přiznám se, že to moc nemapuji, ale jak to tak periferně vnímám, jeden ze základních výchovných prvků našich předků, „škoda každý rány, která padne vedle,“ bude za chvíli trestným činem.
Jedno moudré přísloví říká, že kdo to dětem dělá lehčí, dělá jim to těžší. Kdo to celá léta Řekům ulehčoval až tak, že jim dnes na krku visí balvan, jsme byli my. Znovu zopakuji „Blbej, kdo dává, blbější, kdo nebere.“
Dnes můžeme na jejich adresu nadávat, jak jsou hloupí, že to všechno prožrali. Částečně máme pravdu, chceme-li mít ale pravdu celou, musíme si přiznat, že ti blbější jsme my.
