sedl si na tramvaj, zpíval si ajvajvaj. Chytil ho policajt, chytil ho za vlasy, ty kluku žiďácká, ty patříš do basy.
Text spíše recitovaný, než zpívaný mojí malou neteří mě vyrušil při čtení novin.
„Co to zpíváš Baruško, kdo tě to naučil, kde si k tomu přišla?“
„Babička Mirka,“ odpověděl hrdě malý capart a text mi ještě jednou přeříkal, když se to strejdovi tolik líbí. Její babička byla slušná ženská, stejně jako ta moje, která ale kouřící kamna někdy komentovala prupovídkou „kouří se z toho, jak ze žida“. Byla vychována náboženstvím hlásající lásku a odpuštění, ale jak se do toho vejít, když židé ukřižovali jejího věrozvěsta.
„Babi, proč se tady říká „U žida“, copak pan Vaníček je žid,“ ptám se na návsi jednou svojí milované babičky, už jako klučina, začínající trochu vnímat jak se v tomto ohledu věci mají.
„Když jsem byla malá, tak si tady udělal krámek žid Kadel, kterej odněkud přivandroval. Prodával tam sladkosti i krásný barevný knoflíky a nám dětem se to líbilo. Ženskejm taky, měl tam vejkej výběr všeho možnýho. Ani chlapi nebyli proti, chodili tam na kořalku, a protože byla levnější než v hospodě, hostinskej Prokeš židovi nemoh přijít na méno. I mlynář se s ním poškorpil, protože Kadel po čase začal nakupovat mouku jinde. Pak byla válka, nebylo co jíst, nebyly peníze a žid, kterýmu dlužil kde kdo, už nechtěl dávat na dluh. V krámku se svítilo dlouho do noci a říkalo se, že to Kadel počítá peníze. Jednou u něho hořelo a žida vynesli ven udušenýho. Četníci to vyšetřovali, lidi chvilku ukazovali na hostinskýho, chvilku na mlynáře, ale jen potichu, protože to tomu lakomci zazobanýmu všichni přáli. Po čase jsme toho začali litovat, protože než tady otevřeli konzum, židovo hokynářství nám chybělo,“ zavzpomínala moje babi na dětství a ve mě potichu a nenápadně začalo klíčit semínko antisemitismu.
Můj antisemitismus tichý a neagresivní začal dostávat trhliny, kdy se mi do ruky dostala knížka, popisující život ve varšavském ghettu. Samozřejmě, tu hroznou tragédii a i další nastartoval německý nacismus, ale tichá a místy i aktivní podpora ostatních evropských států, je dnes dobře známa. Mohla být motivována mnoha pohledy, přesto se mi zdá, že svojí velkou roly sehrál obecný antisemitismus, v našem podvědomí, v našich genech. To obludné vraždění židovských spoluobčanů možná v našem svědomí zanechalo jizvu, ale přiznejme si, že protižidovský gen v nás, více nebo méně, dříme dál. Říci, „za vše mohou Němci,“ není celá pravda.
Připomínám to proto, že my, více méně křesťanská Evropa, se dnes k Izraeli chováme hodně podobně. Skoro jako naši předkové za války, kteří pokukováním přes zdi ghetta, chápavě připustili, že je to hrozný, co se tam děje, ale náš problém to není a možná, že si to žiďáci zavařili tak trochu i sami.“ Co je však už těžko pochopitelné, že i Evropská Unie svojí finanční silou drží při životě arabskou nenávist vůči izraelským sousedům, která je snad ještě větší, než ta nacistická. Až islámští svatí bojovníci nebudou mít co jíst, možná zjistí, že z nenávisti a ze vzduchu se žít nedá. To zatím bohužel nehrozí i díky nám, netečným čumilům z povzdálí. Zatímco za války evropské židy nacisté hnali po stovkách do plynových komor, jejich muslimští následovníci pro ně mají přichystané nekonečné hlubiny Středozemního moře a nijak se s tím netají. Nakonec to párkrát i zkusili, za tichého přihlížení světa, ale nepovedlo se. Zatím okopávají Izraeli kotníky a my jim v tom nepřímo pomáháme.
Když jsme s kamarády, jako turisté, přistávali na letišti v Tel Avivu, zahlédl jsem trochu stranou tři stíhačky. Stály tam tiše a připadalo mi i odhodlaně. Nebo mohutné tanky Merkavy v Negevské poušti či na Golanech. Stojí tam v řadě, dál od silnice, hezky vyrovnané s pokorně skloněnými hlavněmi. Židé se poučili. Myslím, že více než jiný národ vědí, že s holýma rukama se dá tak maximálně modlit. A že to myslí smrtelně vážně, na to se dá vzít jed a já jim v tom držím palce.
