A pak se to stalo

„Né né, já se hrozně bojím, já nepoletím,“ křičím na Luboše, který mě stále tlačí za hranu odkud není návratu.

Dole na tréningovém svahu se mi to poskakování pod padákem (padákový kluzák) líbilo, ale moje důvěra v ten hadr nad mojí hlavou, ve chvíli kdy mám udělat krok do propasti, byla na nule.

„Neser mě, Klóbrc, ty poletíš,“ byla poslední slova kamaráda, než mě strčil přes hranu smrti a já mu dodnes za to děkuju. Nakoukl jsem do jiné dimenze.

Propast mě nepohltila, ale zcela mě pohltil nepopsatelný pocit z letu. Ještě před chvílí dominující strach se někde krčil v koutě mojí duše, převálcovaný úžasným pocitem - letím. Během chvilky zjišťuji, že ten „hadr“ nad hlavou, co vypadá jako velká nefukovací matrace (ty první padáky tak vypadaly), poslouchá moje povely přes řidičky jak cvičený pejsek.

Ne nebudu dál povídat, kdo to nezkusil, ten mi neuvěří a pro ty co letěli, by to bylo nošení dříví do lesa.

Přihlásil jsem se do kurzu létání, koupil si padák moderního střihu, pod kterým se už sedělo v sedačce měkké jako křeslo v našem obýváku a těšil se, že jednou budu jezdit s partou mazáků, kterým začínala být Evropa skoro malá. Oni létali jinou ligu, já ale nezahálel a zatím troškařil po kopcích Jizerek, kde jsme měli chalupu. Jednou si parta těch zkušených zajela do Nízkých Tater.

No, a pak se to stalo. Kousek pod Chopkem se Lubošovi zabalil padák, asi turbolence. Někdy se křídlo při pádu znovu nafoukne a může to dopadnout i dobře, tentokrát, asi malá výška, se to nestalo. Nikdo to neviděl a Lubkovi se ta chvilka vymazala z paměti. Probudil se až v nemocnici. Operace v Bánské Bystrici, rehabilitační centrum Kováčova a časově nekonečné pobyty ve Vinohradské nemocnici s celou škálou  pokusů, protože naděje umírá až poslední. Znecitlivění od pasu dolů se časem ukázalo jako nevratné. Domů si ho jeho mladá žena přivážela vždy na vozíku. V té dlouhé době Lubošových trablí jsme se trochu vzdálili až mě najednou překvapil telefonátem.

„Hele, Zděndo, co kdyby sme se zajeli zapotápět se na Helenu“ (Helene See, jezero u Frankfurtu nad Odrou). Plácli jsme si a bylo to bezva. Mně to maximálně vyhovovalo už proto, že jsem se těch třista kiláků jenom vezl. Můj parťák měl speciálně upravené auto pro tělesně postižené. Brzdu ovládal velkou pákou pod volantem, která připomínala tu řadící u aut mého mládí, Spartaků, plyn přidával přes okruží na volantu a spojku, už ani nevím.

Mezi ponory víkendového výletu bylo dost času na povídání a moje zvědavost jak se to v těch Tatrách tehdy mohlo stát, chrlila jeden otazník za druhým. Nebylo to příjemné poslouchání. Kolik dalších neviditelných problémů co se k takovému zranění váže, až jsem si v duchu řekl, „kurňa proč nedřepíš doma u telky“, ale nahlas se zeptal „proč nejdeš za Jardou, co pro tělesně postižený v nějaký neziskovce dělá kurzi potápění a vozí je i do Egypta.“

„Ne ne, já zvolil jinou cestu, nekňourat a postavit se na vlastní nohy a třeba i s pomocí holí. Žádnej vozejk tě nevodveze do prvního patra, do sklepa na známej „sedmej schod“, na zahradu, nebo zpátky do domu. Z vozejku nenamícháš maltu, nenaštípeš dříví, neroztopíš krb. Chodit, a třeba i blbě, ale chodit. Hodně to bolí, ale je to dobrá rehabilitace, kterou nevošidíš. Že vobčas padnu na hubu, tak to k tomu prostě patří“.

Na mojí nevyřčenou otázku proč raději nedřepí doma na zadku, mi dala opakovaně odpověď situace pod hladinou. Voda sejme z každáho z nás váhu a na vznášení ve vodním světě vozík ani berle nejsou třeba. Tam je Luboš na tom skoro stejně jako každý jiný, co se odváží pod hladinu. Ne, naděje nikdy neumírá, jen je k ní někdy cestička hodně klikatá.

Uteklo fůra let. Skutečně vstal z vozíku a už léta chodí po svých, byť s pomocí holí. Občas se vídáme, občas si zavoláme a tak vím, že se nenudí. Kdo má dům se zahradou dobře ví, že mít chalupu, je prdel v kalupu, jak se výstižně říká. A protože je nezmar, stále se jezdí potápět. Já ne, já už adrenalin hledám jen po zahradě.

Občas vzhlédnu z našeho roští k nebi, kde kolem nedaleké Hůrky poletují dravci. Je to krásný pohled na ty mistry v létání. Oni neloví, poletují si ve vdušných proudech sem tam jen tak pro radost a já jim rozumím. Létání  je silná droga. Někdy opeřence ale okřiknu, „vopatrně kucí, já do toho taky trochu dělal a tak vím, že je to hodně vo hubu, vlastně u vás vo zobec.“