„Zítra ti zavolá ňákej Michal, potřebuje od tebe službu, tak mu vyhov. „No a vo co de?“, ptám se brášky, jehož telefonát mi, spíš než prosba, zní jako rozkaz.
„Ále, ňáká jeho kmoška při koupání v rybníce ztratila prsten, prej drahej, tak ho zkus najít. Hele je to můj dobrej štamgast a já mu slíbil, že mu píchneš“, useknul telefonát Jirka, majitel jedné z pražských restaurací.
Když vás někdo pošle hledat špendlík do kupky sena, máte dvě možnosti – slušně odmítnout, nebo neslušně a za odměnu dělat, co nemá smysl.
Příští den v telefonu štamgast Michal byl ale neoblomný.
„Kámošce jsem slíbil, že seženu potápěče. Je to pro ní poslední šance a já jí chci splnit. I když se to nepodaří, škodnej nebudete, to vám můžu garantovat“.
Hned následující sobotu jsem na pražském Klárově naložil Michala, na nedaleké Ořechovce jeho kamarádku Mirku a ještě zazvonili u jedné z hanspaulských vil pro posledního a hlavního aktéra prstýnkové tragedie. Na světě je fůra krásných žen, ale i mezi nimi nějakým kouzlem z některých krása přímo sálá. Nemůžu v tomto směru dělat arbitra, už ze své mužské podstaty, ale tak jsem to cítil, hned jak jsem jí spatřil. Kouzelným úsměvem se představila jako Marcela a my vyrazili směr rybník. Během hodinové jízdy jsem z hovoru spřátelené trojice pochytil, jak se vše přihodilo i s některými souvislostmi. První, co jsem pochopil, bylo, že Marcela byla někde v cizině provdána za bohatého muže. V předchozím víkendu ji její kamarádka Mirka přivedla na jakousi oslavu do party veselých rybářů. Ti pak v pozdějších hodinách tahali Marcelu z vody poté, co se jí zmocnil splín nastartovaný alkoholem. Vše by dopadlo dobře, kdyby ráno nechyběl ten zatracený prsten.
„Hele Marcelo, my sme hledali všude, na břehu, po cestě kudy sme tě vedli i postel, kam sme tě uložili, sem prolezla. Co do tebe vlezlo, jako že se utopíš?“
„Já ani nevím, moc se toho vypilo. Mám to s Nikolasem takový nahnutý a teď eště ten prsten. Bez něj se snad ani nemůžu vrátit. Myslíte, pane potápěči, ježíš promiň Zdeňku, vždyť jsme si potykali, že ho najdeš.
„Špendlík v kupě sena“, byla snad jediná věta, kterou jsem během jízdy pronesl.
„No von se Nikolka neposere, prsten se vobčas ztratí. Jakou měl vlastně cenu?“, zeptala se materialisticky Mirka.
„Asi čtyřicet tisíc, ale to není to podstatný. Je to víc než peníze, je to symbol. Já vím, že vám to budu těžko vysvětlovat, ale tyhle Taliáni si na symboly hrozně potrpí. Poslední dobou jsem si všimla, že občas políbí ten pitomej prsten. Začínám už na něj snad i žárlit. Pak si ale říkám, že se Nikolas snaží oživovat něco, co pomalu odeznívá. Je to prostě symbol, zhmotněnej majestát mýho postavení v desetiletým manželství. Jestli se nenajde, ztrácím s ním daleko víc“.
„Ty Mačelínko“, s mazlivým oslovením se zeptal Michal, „kde sis toho Itala vlastně nabrnkla?“
„V Řecku. Na přeplněný pláži mi nabídl lyžování za jeho motorovým člunem. Pak už to šlo jak v romantickým filmu. Koupání v odlehlých zátokách, večery v nóbl restauracích, bláznivý jízdy po křišťálových vlnách“.
„Jó, to se to makarónům balej baby na jachty a motorový čluny“, nezávistivě, spíš s pobavením mi proběhlo hlavou. „Na tuhle ligu našinec s usmolenou pramičkou na Mácháči nemá žádnou šanci“.
„Bylo mi pětadvacet, věř mi, žádná naivka. Chlapům jsem se líbila a tak jsem to brala jako nezávazný flirt zpestřující mojí dovolenou. Až večer před odjezdem se to zlomilo. Prsten s lví hlavou a s hřívou posázenou diamanty. Niky ho nechal udělat na zakázku, hned jak zjistil v jakém znamení jsem rozená. Nu a dneska jsem v Itálii doma“.
I další hovor mezi zřejmě letitými kamarádkami na zadních sedačkách mé Škodovky nebyl nezajímavý a možná trochu i poučný.
„Ty Marcelo, moc tomu nerozumím. Vždycky jsem tě obdivovala, jak si dokázala chytit život za pačesy a teď tohleto“.
„Jó, chytit se, je jen začátek, ale daleko těžší je se udržet. Když se octneš na horní palubě, hned cítíš tlak z těch nižších. To je život, tak to bylo historicky vždycky, jenže teď se nahoru tlačí i krávy z podpalubí. Jim stačí zviditelnit se přes média a už valej prodat svojí fasádu do těch nejvyšších pater. Mají na to právníky, vizážisty a nakonec každej pitomej psycholog je utvrdí v tom, jak chlapi před padesátkou jsou v tomto směru bezbranný. Có bezbranný, pitomí, neskonale pitomí. Z husta svojí ženu začnou vnímat jako přečtenou knihu a touží otevřít novou, s neosahanejma stránkama v přesvědčení, že nalistují úplně nový příběh. Samozřejmě, že je to z bláta do louže, ale to je zbytečný říkat“.
Na Mirčin povel jsem zaparkoval pod poměrně vysokým náspem, který byl hrází, jak jsem po chvíli zjistil, nevelké vodní nádrže. Po vyšlápnutí prudkého svahu jsme se octli v mumraji nějaké oslavy na rozlehlém molu rybářské bašty. Byly asi čtyři odpoledne a dalo se s úspěchem tušit, že někteří ze slavících, se večerního veselí nedočkají. Prostě zábava v plném proudu a příchod Mirky s její krásnou kamarádkou, bujarou náladu ještě umocnil. Vřelé vítání s líbáním a objímáním pomalu přecházelo ve smutné konstatování, že se během týdne sice hledalo, ale prsten nikde. V roli pozorovatele z povzdálí zjišťuji, že tu ztrátu všichni vnímají jako velkou kaňku na jinak zdařilé oslavě z minulého víkendu.
„Přivezla sem sebou potápěče, jestli se mu podaří prsten najít, dám do placu basu Fernetu“, prohlásila Marcela a rázem bylo po špatné náladě. Zásadně nová situace (basa Fernetu) vyžadovala i nová opatření. Z malého hloučku, asi organizačního vedení, ke mně přistoupil jeden z nich.
„Ty, potápěčskej, jak dlouho budeš pod vodou?“
„No vzduch mám tak na hodinu, ale……..“, nestačil jsem doříct to zásadní, protože mě vrchní harpunář přerušil mávnutím ruky a otočením se k hloučku čekajících kolegů.
„Pepo, už nepi, za hoďku musíš bejt střízlivej!“ a jen co štěknul rozkaz, otočil se zpět ke mně s vysvětlením, že tady chcípnul pes a že pro tu basu se musí až někam do Příbrami.
„Moment pane šéf, šance na úspěch není malá, ta je mizivá“, hájím se.
„Ty to najdeš, já ti věřím“, poplácal mě po rameni asi o dvacet let starší muž a z jeho rezervovaného úsměvu se dalo i vyčíst, že si basu Fernetu nenechají nikým vzít.
V plné potápěčské polní couvám mělčinou v horní části nádrže. Tak tahle voda, pouze po kolena, je pro sebevrahy stejně tak nevhodná, jako pro potápěče. V roli brouzdala, začínám být nervozní. Četné publikum na břehu moje rozpaky jen násobí. Couvám dál, až najednou zakolísám, sláva. Dno mi v prudkém zlomu zmizelo pod nohama. Ještě se na hladině nasměruji, mrknu na kompas a jdu na věc. Hledám na svažujícím se dně systémem cik cak. Tři metry vpravo, stejně tak vlevo od pomyslné osy hlídané kompasem. Najednou v šeru kalné vody, v řídkém drnu vodní trávy, nepatrný záblesk. Nemotorně přes neoprenovou rukavici hrábnu do zeleně. Jen co se kouřící dým z nadzvednutého kalu rozptýlí, se mi rozbuší srdce. V ruce držím prsten. Šperk má mohutnou lví hlavu, je patrné, že klenotník kovem nešetřil, ale bez diamantové hřívy bych asi nebyl úspěšný. Protože sdílená radost se násobí, mířím na mělčinu, prudce si stoupám s prstenem v ruce nad hladinu a pak už jen slyším, jak to na břehu zaburácí. Našel jsem jehlu v kupce sena.
Než vykapala voda z mého neoprenu, hozeného přes zábradlí, před rybářskou kulturní chajdou, vrátil se Pepa se slíbeným Fernetem. Já, vynořivší se s prstenem v ruce, jsem sklidil velké a přiznávám i příjemné nadšení přihlížejících, ale na toho s basou Fernetu jsem neměl.
Zpáteční cesta proběhla v příjemné, uvolněné náladě. Je zvláštní jak některé výjimečné situace dokáží lidi pospojovat. Z iniciativy šťastné Marcely bylo domluveno, že naše čtveřice příští den vše řádně oslaví. Čas i místo hostitelka upřesní telefonem. Ještě před tím než moji noví kamarádi na Bořislavce společně vystoupili, dostal jsem tisícovku za benzin s velkorysým gestem „ty drobný nehledej“. Ke staženému okénku před mým zamáváním přiběhl Michal.
„Hele, ještě jednou díky, si fakt dobrej“.
„Ale houby, byla to jen obrovská klika, dyť už sme to v autě probírali."
„Nó klika jó, ale taky si moh ten prsten zašít a nikdo by nic netušil."
„Věř mi, že mě to ani nenapadlo“ a snad abych odlehčil tu divnou pochvalu, přidal jsem trochu žertovně „To není moje poctivost, ale spíš pud sebezáchovy. Ta parta žínivejch rybářů by mi tu fernetovou prémii určitě neodpustila“.
A to byla poslední slova, aniž bych to v té chvíli tušil. Tak jako tato trojice v sobotním odpoledni vstoupila do mého života a přiznávám i trochu do mého srdce, v podvečer stejně nečekaně zmizela. Hořkost, ale nezůstala, nikdy tam totiž nebyla. Ta chvíle, kdy jsem se vynořil s prstenem v ruce, tak ta stála opravdu zato.
