Zemřel český voják. A co na to veřejnost?

Dnes, přesně ve 13:00 přiletí na vojenské letiště v Kbelích letadlo s ostatky rotmistra R.V., zabitého při plnění vojenských povinností 31. května v afghánské provincii Wardak. Přiletí tiše, bez pomp, vzpomínat na něj bude jen rodina, kamarádi, zástupci Armády a pár blízkých. Proč ke svým skutečným hrdinům cítíme tak malou úctu a lidského života si vážíme jen jako jedné zprávy v televizním vysílání?

Když přiletí vítězní čeští hokejisté, jsou ulice plné slavících lidí, kteří se všemožně hlásí ke své české národnosti. Sounáležitost je v té chvíli obrovská a pokud by měl kdokoliv z nich říci, jestli je hrdý na, že je Čech, odpověď by byla předem jasná. Kritici se v takových chvílích často pozastavují nad tím, proč nejsou lidé hrdi na svoji zem i v jiných okamžicích. Ten přišel právě teď a ani od kritiků není slyšet výzva k sounáležitosti. Život běží svým každodenním během, slunečné počasí láká k nedělní procházce, ke koupání u jezera, projížďce na kole. Koho by zajímaly takové složitosti, jak smrt, odvaha, čest?

Svůj díl odpovědnosti mají i média. Všimli jste si někdo palcových titulků ve středečních novinách, blikajících headlinů v dopoledních zprávách? Žádné nebyly. Středeční Mladá fronta, nejčtenější český seriózní deník, dal přednost okurkovému šílenství, které se nakonec ukázalo jako plané, a zpráva o smrti českého vojáka zapadla na kraj titulní strany. Další média na tom byla podobně. Nejsou to však ona, která by měla povzbuzovat čtenáře k národní hrdosti, úctě k životu a ocenění k odvaze a nasazení, které tisíce kilometrů odsud prokazují čeští vojáci?
Právě, vždyť je to přeci tak daleko, dalo by se říci. Brzy však hrozba může přijít přímo k nám. Odvaha těch, kteří dnes pokládají životy v dalekých afghánských pustinách, zajišťuje, aby budoucí generace žily v bezpečí bez obav z toho, že příště může vybuchnout zrovna ten jejich autobus, to jejich metro. Zvykli jsme si na pohodlí a relativní blahobyt a otázky bezpečí jsme odstavili na druhou kolej jako něco samozřejmého a automatického, a zapomněli, že i ony něco stojí. 
Jsou to právě vojáci jako zesnulý R.V., celá jednotka OMLT ve Wardaku, Provinční a rekonstrukční tým v Logáru, letecká jednotka v Šaraně, vojáci v Kosovu a Bosně, kteří svádějí dennodenní boje, abychom si v neděli mohli v klidu vyjít na procházku nebo k vodě. Nestálo by nás proto mnoho úsilí dnes uctít památku zesnulého českého vojáka.