Vyměnil lepší post za horší. Zkorumpovali ho?

Policie, státní zástupci a dnes i soud se rozhodly posunout vnímání slova korupce. Tím, že obžalovaly a vzaly do vazby čtyři vysoce postavené politiky a státní úředníky (budu dále mluvit pouze o první linii současně vyšetřovaného případu, a sice domnělé korupci tří poslanců za vzdání se mandátu), do něj nově zařazují i přijetí postu ve státní správě. Tím ale významně posunují nejen právní, ale politický systém v této zemi. Jestli je to správným směrem, o tom je tento článek.

Robert Šlachta a Ivo Ištvánradio.cz

Vládní strategie boje proti korupci na léta 2013 a 2014 považuje za korupci „odklon od sledování především veřejného zájmu a zneužívání veřejných prostředků s cílem dosažení vlastních individuálních či skupinových zájmů, jakož i zneužití svého postavení k obohacení sebe nebo jiného v soukromé sféře. Motivem je získání neoprávněného zvýhodnění pro sebe nebo jiného, na který není nárok.“ Pojďme se podívat, zda jednání zmíněných politiků a úředníků naplnilo některý z těchto činů.
„Odklon od sledování veřejného zájmu,“ je poměrně neurčitý skutek, na základě kterého lze jen stěží někoho obžalovat z trestného činu. Stejně jako mohlo být veřejným zájmem (či zájmem skupiny, která jej veřejným nazvala) přijetí postu ve státní firmě jako náhrady za vzdání se mandátu, může jím být i udržení vlády, kterou tímto trojice poslanců svým odchodem ze Sněmovny umožnila.
„Zneužívání veřejných prostředků s cílem dosažení vlastních individuálních a skupinových zájmů“. Toho by se trojice politiků mohla dopustit, pokud by snad nějakou informaci, kterou získala v době výkonu poslaneckého mandátu, zneužila ve svůj individuální prospěch. To je ale poněkud šroubovaná konstrukce. Stejně pochybné by bylo i obvinění, že poslanci zneužili svůj poslanecký mandát k tomu, aby získali „lukrativní“ post ve státní firmě. Proč by se vzdávali poměrně dobře ohodnoceného postu v poslanecké lavici ve prospěch mnohem hůře oceněného postu ve správní či dozorčí radě? Samostatnou otázkou pak je, zda je takové členství skutečně individuálním či soukromým zájmem. Vzhledem k tomu, že jde o posty v orgánech, z nichž dotčeným osobám plynou i určité povinnosti, je i toto poměrně lehce vyvratitelná teze.
„Zneužití svého postavení k obohacení sebe nebo jiného v soukromé sféře“ je snadno zpochybnitelné, jednoduše proto, že celý transfer se měl udát ve veřejné sféře.
Posledním skutkem, který by měl být podle vládní strategie považován za korupční, je „získání neoprávněného zvýhodnění pro sebe nebo jiného, na který není nárok.“ Toho se skutečně trio exposlanců mohlo dopustit, ale jedině tím, že opustilo poslanecký mandát a rozvázalo si tak ruce k tomu, aby se stalo členem správní a dozorčí rady v státní firmě. To jim totiž jako poslancům zapovídal zákon o střetu zájmů, resp. jim zapovídal za tuto práci pobírat odměnu.
Tento konstrukt je pak poměrně snadné rozbít nejen tím, že vyšetřovatelé pracují s odlišnou tezí, a sice tím, že poslancům nešlo o posty ve státních firmách, ale prostě o získání nějaké výhody za opuštění poslaneckého mandátu, ale také srovnáním platů poslanců a členů dozorčích a správních rad státních podniků. Hovoříme-li konkrétně o státních podnicích ČEPRO a Český aeroholding, o kterých v této kauze jde, zde si přijde člen dozorčí rady ČEPRO (Marek Šnajdr) v průměru na 28 575 korun měsíčně, resp. člen představenstva Českého aeroholdingu (Ivan Fuksa) na 35 234 korun, což je obojí mnohem méně než činí základní plat poslance, tedy 55 869 korun. Pokud tedy soud odsoudí oba muže za politickou korupci, bude muset také zdůvodnit, proč je korupcí i výměna lukrativního postu za méně lukrativní.
Ohrožení české demokracie i právního systému
Stávající průběhu vyšetřování je zřejmý – posunout vnímání korupce a zahrnout do něj také tzv. politickou korupci. To je však trend poměrně riskantní, který může narušit samotné základy politiky v České republice. Pokud bude totiž trojice poslanců odsouzena za přijetí postu ve státní firmě výměnou za vzdání se mandátu, dostává se tak do ohrožení prakticky každý, kdo kdy udělal jakoukoliv politickou (rozumě výměnnou) dohodu, ze které měl nějaký prospěch a která se děje prakticky ve všech oblastech lidského života, ne jen v politice.
Navíc to, že by tak učinil svým rozhodnutím soud po „vnucení“ této interpretace od státních zástupců a policie, by byla relativně zásadní změna v pojetí českého právního řádu, kdy se napříště normami stanou nikoliv zákony, ale soudní rozhodnutí, resp. precedenty. Nic proti, tento systém je mi milejší, než současné rozporuplné a zdlouhavé rozhodování soudů různé úrovně ve stejných případech, na takovou změnu však české soudnictví rozhodně není připraveno. A je naivní se domnívat, že po takto násilném vynucování si respektu někdy bude. Reakce právníků na definici korupce v případě právě stíhaných politiků jsou značně rozporuplné, což jasně nasvědčuje, že debata o této změně přístupu k právu není definitivně uzavřena, natož, aby na něm panovala shoda.
Mnohem spíše tak dnešní monstrózní zatýkání připomíná snahu části státních zástupců ve spolupráci s policií a po dnešku i soudy zasahovat do pravomocí, které náleží pouze přímo voleným zástupcům lidu s legitimitou z voleb. Svým způsobem tak jde o ohrožení samotných základů demokratického systému v naší zemi. Věřme však, že v českém soudnictví stále ještě existuje řada racionálně uvažujících soudců, kteří na tento pokus aktivistických státních zástupců stát se čtvrtou mocí v zemi neskočí.