Mají jít Věci veřejné do koalice?

Klíčová otázka povolebního vyjednávání se několik posledních dní točí kolem jediné otázky – zda Věci veřejné mají vstoupit do koalice s ODS a TOP 09, nebo jen podporovat konkrétní návrhy. Existuje několik dobrých důvodů, proč by měla strana okolo Radka Johna a Víta Bárty zvolit první řešení.

   Především je to stabilita vlády. Od roku 1989 jsme v České republice neměli takovýto potenciál silné vlád a s výjimkou Klausova kabinetu s ODA a KDU-ČSL ani jasně nadpoloviční, u které by nebylo třeba přechodů poslanců mezi kluby. Potenciální většina 118 hlasů dává jistotu, že i když několik poslanců změní názor, koaliční projekt nebude zmařen. Co obrovské zvýšení ceny jednoho poslance znamenalo v uplynulém volebním období, snad ani netřeba připomínat.
   Z pohledu ODS i TOP 09 je snaha zatáhnout Vévečka do spolupráce zřejmá – zvýšit jejich odpovědnost za přijatá opatření, která by v případě pouhé „ad hoc“ podpory byla mnohem rozmazanější. Podpis pod koaliční smlouvou je přeci jen silnějším závazkem. Zároveň takové uspořádání prospěje celé politické kultuře, ve které se v posledních letech rozmohl princip „něco za něco“, který dovedl do dokonalosti předseda ČSSD Paroubek výměnou armádních misí za poplatky a který by se jednorázovými dohodami VV s koaličními stranami opět rozmohl.
   Vstup Věcí veřejných do vlády bude zároveň ve střednědobé perspektivě čitelnější pro voliče. Strana Radka Johna coby koaliční subjekt ponese odpovědnost za vládní rozhodnutí a bude muset prokázat, že své úmysly myslí vážně, a nikoliv jen jako populistické výkřiky, jak je mnoho komentátorů označuje. Výhodné to potom bude i pro samotnou stranu, která přesvědčí pochybovačné voliče, že své sliby míní opravdu vážně. Pokud ovšem bude pokračovat v ústupcích od volebních slibů, jak je patrné z jejích posledních mediálních vyjádření, je taková snah marná a strana se diskredituje dříve, než nějakou důvěru vůbec mohla získat.
  
Strach není na místě
Dalším důvodem spolupráce je shoda programů. Média se sice snaží hledat především rozpory, z letmého pohledu je zřejmé, že v drtivé většině případů se předvolební sliby stran kryjí. V klíčových oblastech jako snížení zadlužení, reforma zdravotnictví a důchodového systému nebo boj s korupcí mají strany velmi podobné programy a rozpory jsou spíše dílčí než koncepční. Věci veřejné sice z velké části berou levicové voliče, v dlouhodobé perspektivě však musejí prosazovat středopravicová témata, protože levicový populismus zde již minimálně jedna strana zastává. Tomuto směřování VV přispěje i odmítnutí spolupráce s ČSSD a KSČM před, respektive po volbách.
   Jednání VV je motivováno zřejmě obavou o výsledek podzimních komunálních voleb. Více než racionální kalkul však úhyby vyjednavačů nejmenší strany připomínají strach. Pokud by totiž strana odpovědně plnila své programové sliby a dokázala je voličům smysluplně podat, nemusela by ze spolupráce tratit. Opačné jednání v situaci, kdy pro něj neexistuje důvod, vyvolává pochybnosti o poctivosti úmyslů.