Micka

Jméno tak obyčejné, že vlastně mnohdy ani není jménem. Přesto, nebo právě proto, jedna taková micka Micka zanechala hlubokou stopu nejen ve mně.

Micinku přivezla moje sestřenice od starého strejdy ze Zlivic (možná o něm někdy napíšu) někdy koncem 80. let. Jelikož film byl vzácný, nedokážu přesný rok ze starých alb identifikovat. Asi 89? Už si nevzpomenu. Prostě jsme jednou přijeli k babičce a sotva odrostlé kotě sedělo v sednici na židli. Drobná mourinka měla být oživením genů babiččiny smečky. Dostala prosté jméno Micka. A že už jedna želvička Micina na hospodářství byla? Nevadilo. Začali jsme jí říkat Martina...

Netrvalo dlouho a Micka přivedla na svět první kotě. Všechny babiččiny kočky mívaly jen jedno a obvykle to byl kocourek. Prý to byly zvláštní kočky, aspoň to říkali všichni rodiče i babička. Černobílý kocourek dostal jméno Honzík. Start do života neměl jednoduchý. Zmatená prvorodička svého potomka přinesla do chalupy a častovala nás prosebnými pohledy. Bylo dost chladno a pršelo. Dospělí však byli neoblomní. V baráku to kotě nezůstane, zvyklo by si na něco, co mu nenáleží. Kočky měli tehdy uvnitř jen cvoci a měli od nich zničené příbytky. Aspoň to říkali všichni rodiče i babička.

A tak mladá maminka i s potomkem byli vyhozeni na déšť. Bylo nám jich líto. Nakonec se babička smilovala (spíš nad svými vnoučaty) a vytvořila pelíšek na půdě, kam rodinku uložila. Radost netrvala dlouho, Micka malého někudy vynesla ven a po chvíli opět čekala u dveří. Přesto Honzík zdárně vyrostl a potkal ho obvyklý osud vesnických kocourů. Prostě zmizel.

Na další Micinčina koťátka jsme čekali dlouho. Zřejmě jí chyběly nějaké instinkty, nedokázala své potomky ukrýt před polodivokými kocoury a o většinu vrhů záhy přišla. Jen občas jí prcka vyvedla z kritického období jiná kočka. Už to nebyla výše zmiňovaná Martina, ta si dávala na kukaččí děti pozor a navíc ji potkal jeden z obvyklých osudů vesnických koček. Zemřela rukou strážce pořádku při toulkách v lese.

Micka byla naprosto neuvěřitelná. Nechala se tahat doslova jako mimino. Dlouho nám díky tomu trvalo pochopit, že takto nelze zacházet s každou kočkou. Nechala se zakrýt utěrkou a dělala nám stoleček. Až když ji to konečně přestalo bavit a v klidu si odkráčela, došlo nám, kde jsme to panenkám slavnostně prostřeli. Vozili jsme ji ve starém kočárku, se kterým si hrála naše mamka a teta. A pak i my. Ještě ho na chalupě máme...

V roce 96 nějakým zázrakem odchovala Mourečka. Byl úžasným opakem své matky, takový hyperaktivní. Můžou kočky mít ADHD? Tehdy se tomu říkalo LMD. Poklidně ležící kočka a kocourek obcházející kolem byli koloritem těch prázdnin. Mourečka si vymazlil můj bratranec, ale i tohoto miláčka bohužel potkal osud vesnických kocourů.

Pak začala Micka nemocnět. Bolely ji zuby, ale na veterinu drsní venkované s kočkou nechodí. Prosili jsme, ale vše bylo marné. Dodnes nechápu, že to ta kočka přežila. A dokonce se uzdravila, jen jí nějaké ty zuby vypadaly. A v roce 98 sama vychovala trojčata. Isabelku, Adélku a Mikeše.

V již pokročilém kočičím věku nás Micka neuvěřitelně překvapila. Bylo to v létě roku 99. Přivedla dva již odrostlé černé kocourky, kteří dostali jména Felix a Filip. Nevšimli jsme se, že by s námi trávila méně času než jiné roky. Nevšimli jsme si, že by vypadala jako kojící matka. Předpokládalo se, že o malé přišla jako obvykle. Byla to její poslední koťata.

Micku nakonec potkal jeden z obvyklých osudů vesnických koček. Když ulehla ve stodole po nepovedeném porodu, nechalo se to na přírodě. Na veterinu drsní venkované s kočkou nechodí. Stalo se to na jaře roku 2000. Její dcera Adélka přivedla toho léta na svět bílomourovatou kočičku, které jsme začali říkat Malá Micinka. Bohužel brzy někam zmizela a tak se nám z chovu ztratila celá linie.

(Fotky jsem přefocovala z alb, takže se omlouvám za ne-kvalitu.)