Jako rodič jsem mnohokrát zažívala pocity selhání poté, co jsem strávila se synem dlouhé hodiny přípravou do školy a on posléze přinesl namísto toužebně očekávané jedničky trojku, někdy i hůře.
Neustále jsem řešila, jak je možné, že mé dítě látku doma bez problému zvládá, přesto není nikdy hodnoceno na výbornou.
Pochopit, proč tomu tak je, se mi podařilo až v okamžiku, kdy nám paní učitelka na třídních schůzkách předložila ohodnocenou pololetní práci, abychom viděli, v čem naše děti chybují.
Pečlivě jsem prohlížela každé cvičení. Všechna byla správně. Problémem však bylo, že poslední tři cvičení byla nedokončená. Nikoliv však proto, že by syn řešení neznal, ale díky pomalejšímu tempu. Prostě písemku nestihl dokončit. Přesto však byla hodnocena známkou 3.
Sama sebe jsem se po každém synově neúspěchu ptala, zda je správné hodnotit dítě za něco, co neudělá, protože to jen nestihne. Vypovídá to snad o jeho znalostech? Hodnotíme takto např. nedokončenou práci zedníka? Nebo třeba malíře? Truhláře? Architekta? Účetní? Kuchaře? Nikoliv. Výsledný produkt či vykonanou službu hodnotíme až po jejím dokončení.
Každý člověk má své psychomotorické tempo, jako projev temperamentu. S touto dispozicí se rodíme a těžko na ní dokážeme něco změnit.
Je tedy něco jiného ohodnotit špatnou známkou dítě, které se na hodinu evidentně nepřipravilo a dítě, které potřebné znalosti má, jen se nevejde do časového úseku, vyměřeného učitelem. To je to samé, jako bychom dítě hodnotili sníženou známkou jen proto, že píše levou rukou namísto pravou. Také zde jde o vrozenou záležitost.
Jako učitelka vidím ve své třídě velké rozdíly v rychlosti jednotlivých žáků. Zatímco jedni zvládnou zadaný úkol vypracovat během pár minut, jsou i děti, kterým stejná práce zabere polovinu vyučovací hodiny. Pomalejší děti jsou však zpravidla mnohem pečlivější, preciznější a mají menší chybovost, než nejrychlejší žáci. Jelikož jsem sama zažila, jak frustrující je pro pomalé dítě špatná známka za nestihnutou práci, u svých žáčků k tomuto faktoru přihlížím. Pro rychlejší děti mám vždy práci navíc (k jejich radosti), a pokud ti nejpomalejší např. obsáhlejší čtvrtletní práce nestihnou, dám jim k dokončení více času.
Bylo by mi silně proti srsti zahrnovat do hodnocení nedokončenou práci. Nehodnotím přece psychomotorické tempo dítěte, ale jeho znalosti.
Rychlostní a časově omezené úlohy obecně nemám ráda. Vzpomínám si na výbornou doktorku pedagogiky, která při studiu na vysoké škole přišla do třídy, přikázala nám, abychom si připravili papíry a tužky, že si dáme pětiminutovku a šíleným tempem začala diktovat 8x42, 9x16 atd…… Nevěřícně jsme na ní zírali, hlavy nám šrotovaly, ruce se potily a klepaly stresem. Po pár minutách paní doktorka zavelela: „Odložte tužky a řekněte mi, kolik jste toho spočítali“. Více než dva příklady nestihl nikdo z nás. Následovala otázka: „ tak už víte, jak se cítí vaše děti, když jim dáte pětiminutovku?“
Myslím, že tato ukázka byla pro všechny velmi poučná. I ti, kteří si bez pětiminutovek neuměli svou učitelskou práci představit, pochopili, jak frustrující časově vymezené úlohy jsou. A nejen pro děti. Také dospělý jedinec určitě cítí, jak mu nervy pracují, pokud má něco vykonávat v časovém limitu.
Spoustu dětí, především těch pomalejších, mohou takovéto úlohy natolik stresovat, že nejsou pod vlivem stresu schopni vypracovat vůbec nic. A to i v případě, že za normálních okolností by s vypracováním úkolu neměly problém.
Když nad celou věcí přemýšlím, pochopitelně mě napadá, k čemu je vlastně pro člověka přínosné, pracovat pod časovým tlakem, že se tolik učitelů vyžívá v časově limitovaných úlohách a pravidelně jimi děti trápí. Copak v dospělosti nad námi někdo při práci stojí se stopkami v ruce?
Snad jen když se nám vaří knedlíky nebo máme v troubě moučník.
Jinak marně přemýšlím nad tím, zda existuje zaměstnání, ve kterém má člověk vyměřený čas na práci. Snad jedině soudní zapisovatelky nebo burzovní makléři, tak jak je známe z amerických filmů. Obávám se však, že jejich zdravotní stav na tom nebude nejlépe. Všichni už dnes víme, jak negativně působí stres na lidský organismus. U dětí se tak rodiče často setkávají s žaludečními problémy, v okamžiku kdy má jít dítě do školy.
A je to škoda. Děti by měly chodit do školy rády, těšit se z nových znalostí a zážitků. Ne se každé ráno budit se zpoceným pyžamem a hrůzou z toho, že je všední den. Na stres a nervy mají spoustu času až do dospělosti, kdy se jim určitě nevyhnou.
