Sebevědomí, je muškou jenom zlatou?

Když se narodíme a máme navíc to štěstí, že do šťastné rodiny, stojíme v centru pozornosti svých rodičů, kteří se snaží vytvořit nám ideální podmínky pro život.

Jsme zahrnováni pozorností, láskou, chváleni za každou drobnost, která se nám podaří a naše osobnost se vyvíjí ruku v ruce se zdravým sebevědomím.

 První rozčarování přichází v době docházky do mateřské školy, obzvláště vymykáme-li se čímkoliv průměru. Co si budeme povídat, malé děti umí být díky své bezprostřednosti a neschopnosti empatie pěkně zlé. Někdo tak odchází s pochroumaným sebevědomím již z mateřské školy.  

Dalším místem, podepisujícím se na člověku, je základní škola. Zde jsme neustále srovnáváni s ostatními dětmi a poprvé si uvědomujeme nikoliv svou výjimečnost a individuální hodnotu, jak by tomu mělo být, ale naopak svou malost. Náhle už nejsme těmi nejlepšími, nejchytřejšími a nejúžasnějšími dětmi. Ztrácíme chuť projevovat své názory ze strachu z výsměchu a ponížení. Přicházíme o svou fantazii, kreativitu a výjimečnost. Jsme zatlačeni do šedého průměru, ve kterém se jeden od druhého příliš neliší. Pro někoho mohou být tyto roky skutečně těžké a nemálo dětí si následky základní školy přenáší do dalšího života v podobě frustrací, traumat, komplexů. Naučili jsme se však spoustu věcí. Například: příliš se nevymykat, poznávat svou hodnotu na základě srovnávání s druhými, než říct blbost, je lepší mlčet.

Přichází čas puberty. Člověk už nehodnotí pouze své výkony, talenty a nadání. Na řadu přichází fyzická stránka. A tak se dívky srovnávají s vyhublými modelkami, zírajícími na ně ze všech dívčích časopisů, se svými spolužačkami a kamarádkami, porovnávají svou krásu, vyzrálost, oblečení, zájem kluků…Kluci srovnávají své svaly a schopnost působit na dívky. A to je teprve rána pro sebevědomí. Zvláště je-li člověk odmítnut druhým pohlavím. Polštáře spolykají hromady slz, zrcadla si vyslechnou nepřeberné množství nadávek, peněženka rodičů se ztenčí díky životně důležitým věcem, jako je nové oblečení, kosmetika, mobilní telefony (nebudu přece mezi ostatními za trapáka se starou Nokií po babičce).

 Můžeme hovořit o velkém štěstí, pokud člověk za všech těch, ne příliš ideálních podmínek, dokáže nalézt své já, jeho hodnotu a správný směr pro svůj další život. Ještě větším štěstím je, pokud je takový jedinec na své cestě úspěšný. Začne si vážit sebe sama a jeho sebevědomí se navrací do svých původních kolejí bez ohledu na nějaké to kilo nebo pupínek navíc.

Stejně jako štěstí, je však i sebevědomí velice vrtkavé. Jak těžce jej nabýváme tak lehce o něj můžeme přijít. Stačí srážka s jedincem nesoucím si své frustrace a komplexy jako závaží a naše sebevědomí jde ke dnu. Není přece snadnější cesta k vytvoření vlastní hodnoty, než je pošlapání hodnoty druhého člověka. Pěkně si po takovém človíčkovi vyšlapat až do nebes a zadupat jej přitom do země. Hned je frustrovanému jedinci na světě lépe. Je totiž zvyklý již od školy srovnávat sám sebe s druhými a ten chudáček je v zemi tak hluboko, že mu nesahá ani po kotníky. Zdravý člověk se pochopitelně nechce dát a snaží se zpod země opět vydrápat, tu však přichází nově sebevědomý jedinec a připomene mu, kde je jeho místo. Stačí pár slov a sebevědomí se k člověku obrací zády.

Pokud člověk není naprostým flegmatikem, málokdy dokáže výše popsané situace ustát bez šrámů na duši. K poznání vlastní hodnoty nás nikdy nikdo nevedl. Nenaučili jsme se mít se rádi pro svou originalitu a výjimečnost. A stejným způsobem vnímat i druhé lidi. Bez hodnocení postaveného na srovnávání se sebou samým a vlastními hodnotami.

Úctě k sobě samému a druhým lidem by měly být učeny již malé děti. Jsou to stejně důležité dovednosti, jako je čtení, psaní a počítání, ne-li důležitější. Čekárny u psychologů by se vyprázdnily a na ulici bychom potkávali mnohem více lidí s úsměvem na tváři. Co myslíte?