Z vrcholu na dno…to je ostuda! … aneb výchova blbců v Čechách.

Pomalu se nám blíží konec školního roku a s ním rekapitulace nabytých znalostí za celých těch deset měsíců strávených za zdmi školy.

U prvňáčků je to jasné, převážná většina z nich si v létě, již bez pomoci rodičů, přečte knihu, napíše pohled z tábora a bez problémů zvládne dojít do obchodu, zaplatit si zmrzlinu a přinést zpět správné množství peněz. Jak je to však s dětmi staršími? Především těmi na druhém stupni základních škol? Co ti si z letošního školního roku odnášejí do života?

Nemusím chodit daleko, stačí se podívat na mého syna, momentálně žáka sedmé třídy.

V českém jazyce se kromě literárních žánrů a spisovatelů, kteří je zastupují, naučil větný rozbor, kdy mimo základní skladební dvojice, přísudku a předmětu pozná cca 10 druhů příslovečných určení. V matematice své znalosti rozšířil o zlomky, přímou a nepřímou úměru a procenta. V dějepise se prokousával od církevních institucí po Přemyslovce a Lucemburky. V zeměpise si vytvořil představu o Austrálii a Americe. Přírodopis sebou přinesl znalosti savců a jejich členění. V anglickém jazyce už rozpozná čas prostý přítomný, minulý, průběhový, budoucí, minulý průběhový a blízkou budoucnost.

Vzhledem k tomu, že na druhém stupni základní školy se málokdo obejde bez domácí přípravy, neminulo to ani mého syna. Jak taková domácí příprava vypadala?

Hodiny strávené nad učebnicí a „drcení se“ hromady faktů. Pojmy, letopočty, definice, názvy…….. Občas jsme myslela, že z něho vyrostu, jindy jsem měla sto chutí praštit ho učebnicí po hlavě a vyhodit ho z okna, např. ve chvíli, kdy mi tvrdil, že součástí nervové soustavy je srdce. I když na tom něco možná bude, to moje mi díky nervům bušilo o sto šest.

Mohla bych to shrnout slovy: školní rok byl vydařený, z mého syna je teď mnohem chytřejší člověk, díky neskutečnému množství informací, které si za ten rok narval do hlavy, má teď pěkně procvičený mozek, ale………… Ano, ale…..

Kolik ze všech těch naučených informací v hlavě zůstalo? Z předmětů, ve kterých se s látkou pravidelně pracovalo a procvičovalo se, poměrně dost. Z ostatních minimum.

Jaký smysl tedy to nekonečné biflování mělo? Jedničku na vysvědčení? Skutečně je toto cíl? Důvod, pro který se děti učí?

Školní rok tedy určitě neshrnu slovy z předešlého odstavce, ale tvrzením „něco je špatně“.

A to něco, není nic jiného, než způsob výuky na našich školách. Z dětí se nevytvářejí samostatně myslící bytosti, ale chodící encyklopedie. Látka je podávána formou frontální výuky a holých faktů. Mnohdy naprosto vytržených z kontextu, nepropojených s praktickým životem a už vůbec ne s ostatními předměty. Dítě tak získává několik znalostí, odtržených od celku, které si jen těžko propojí. Velmi často děti neví, proč se danou látku učí, jaké bude mít využití v jejich životě. Teoretické znalosti neumí využít v praxi.

Ze základních škol tak vycházejí děti se znalostmi jazykovědců, avšak neschopné vytvořit pořádnou větu, vyjádřit se, napsat kvalitní text, kriticky se zamyslet. Matematiku umí použít jen v případě, že mají na daný příklad mustr v podobě vzorečku či naučeného postupu, samy k řešení nedospějí a nedej bože, že by měly řešit nějakou logickou úlohu, u níž by musely zapojit mozek. O přírodě, kromě několika encyklopedických pouček nebo názvů, které jim zázračně utkvěly v hlavě, neví téměř nic. Při návštěvě zahraniční destinace, o níž se v průběhu školního roku učily, možná vydolují z hlavy nějakou tu informaci, moc toho však nebude.

Naše zastaralé školství by potřebovalo zásadní změnu. Základní školy by měly pracovat se základními znalostmi, s heslem „není důležitá kvantita, ale kvalita“. Kvantita je totiž jedním z problémů našich škol. Děti se učí zbytečně moc informací, které díky jejich objemu nejsou schopny řádně procvičit a několikrát zopakovat, aby jim zůstaly v paměti. Dalším problémem je absence propojenosti jednotlivých předmětů. Dle mého by bylo mnohem efektivnější učit v tematických blocích, než v oddělených předmětech. Používat více názornosti, praktických ukázek, projektové výuky na dané téma. Děti by měly být vedeny k samostatnému myšlení, k práci s informacemi. Měly by se učit samostatnému projevu a to jak verbálnímu, tak písemnému. Učitel by neměl hrát hlavní roli ve třídě, ale tu nejméně významnou roli vedlejší. Měl by ukazovat cestu, k cíli by měly děti dojít samy.

Je trochu smutné vidět, jak české školství, spojené se jménem jednoho z největších pedagogů v historii Jana Amose Komenského, upadá. Ostatní vědní obory prošly za poslední desetiletí velkým vývojem, jen to školství nám nějak stagnovalo. Pokud by lékař léčil stejným způsobem, jakým to bylo běžné před padesáti lety, každého by to udivilo, ale skutečnost, že takto funguje školství, mnoho lidí nepřekvapuje. PROČ??????

Vždyť doba se za poslední desetiletí dramaticky změnila, naše životy už jen minimálně připomínají životy v minulém tisíciletí a pokrok jde čím dál tím víc kupředu. Děti musí být připraveny na současný respektive budoucí život, ne na ten, který kdysi býval, na ten, pro který byly možná dané pedagogické postupy přijatelné. Tak, jako automechanik neopravuje novou Oktávii stejným způsobem jako Škodu 120, v pneuservisu vám nebudou cpát na nového Renaulta pneumatiky z Trabanta, lékař vám nepředepíše dávno překonané léky, psycholog už nebude hysterii léčit vibrátorem, do nového počítače budete marně cpát starou disketu…., není možné učit dnešní děti stejnými způsoby, jakými byli učeni jejich rodiče a prarodiče.