Vyrvané nebo pořezané stromky v lese, rozkopané houby, hromady odpadků, povalujících se ve volné přírodě (většinu z nich bude příroda rozkládat stovky let), týraná zvířata, týrané děti, okrádaní důchodci, pomluvy, lži, krádeže,
prospěchářství, faleš, závist, arogance ……a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho.
Díky těmto projevům jsem vlastně zcela přestala sledovat zpravodajství, ze kterého jsem začala mít úzkostné stavy a nebyla schopna zbavit se myšlenek na zvěrstva, jež je člověk schopen napáchat.
Po zhlédnutí zpravodajství jsem usínala s hromadou hnoje v hlavě, který se často promítal i do mých snů a já se ráno budila s mokrým pyžamem a občas i polštářem.
Nejen ve snech je mi ale z některých lidí do breku.
Jeden by očekával, že při nedostatku empatie, která je člověku dána do vínku, zafungují etické zásady vštípené od rodičů. Ono se však často nelze divit, že toto není zrovna funkční model, když člověk vidí, jak někteří rodiče své dítě vychovávají.
Dnešní trend ostrých loktů, k němuž jsou děti od malička vedeny, mi není příliš sympatický. Nenávist, bezohlednost, odplaty, jít si tvrdě za svým, to přece nejsou synonyma sebevědomí a moudrosti a určitě nepřispívají k budování kvalitních jedinců a mezilidských vztahů.
Z takových dětí pak rostou jedinci, mající pocit, že mohou všechno, nemusí nic a vše jim projde. Když jim pak dospělý něco vytkne, dívají se na něj s pohrdáním, bez špetky úcty a respektu. Nechci ani domýšlet, jaký bude z takového dítěte jednou dospělý,……. ale myslím, že není těžké to odhadnout, určitě jeden z těch, vůči kterým neoplývám sympatiemi.
Člověk si podmanil zvířata a má pocit, že je jim nadřazen. Cítí se být mentálně na vyšší pozici. Znám však pár lidí, jejichž mentální úroveň nedosahuje zdaleka ani úrovně inteligentního šimpanze. To, že má takový člověk dar řeči, ještě neznamená, že je jeho IQ vyšší.
Zanechme však povídání o intelektu, mnohem důležitější roli v životě člověka totiž hraje EQ, neboli emoční inteligence a v tomto případě by se lidé mohli od některých zvířat učit.
Určitě jste si mnohokrát všimli, že lidé s vysokým IQ jsou často mnohem méně úspěšní než průměrní jedinci. Může za to právě ta zmiňovaná emoční inteligence, které řada lidí, ač s IQ průměrným, zato však vysokým EQ, vděčí za své úspěchy.
Nedávno mě má žákyňka zarazila vyprávěním o svém bratranci, který je v jejích očích úplný „blbec“. Když jsem se jí zeptala, na jakém základě ho tak kriticky hodnotí, odvětila mi slovy: „představte si, on se domnívá, že zvířata necítí bolest.“
Nevěřícně jsem na ni zírala. Je vůbec možné, že ještě dnes v 21. století existuje člověk, věřící dávno překonaným tezím? A kdo ho takové nesmysly učí?
Ano, kdysi si lidé skutečně mysleli, že zvíře je pouhou věcí bez duše, necítící bolest. Tuto myšlenku prosazoval již v 17. století jinak velmi racionální člověk René Descartes. Později, díky bohu, Charles Darwin přesvědčil lidi, že člověk není ničím jiným, než velmi chytrým zvířetem, díky čemuž se vědecká veřejnost začala zvířecí duši věnovat více.
Mezi nejchytřejší zvířata patří třeba delfín, slon, šimpanz, papoušek Ara, vrána.
A co ta zmiňovaná empatie? Jak jsou na tom představitelé zvířecí říše?
Tak třeba slon. Jen pro představu, sloni mají celkem 257 miliard neuronů, zatímco lidský mozek obsahuje 86 miliard neuronů, tedy třetinu... Sloni jsou velmi altruistická zvířata, která si navzájem pomáhají. A nejen sobě, ale i jinému zvířecímu druhu včetně lidí. Zároveň jde o jediná zvířata, u kterých byla vypozorována přítomnost rituálu smrti. Někteří sloni dokonce navštěvují hrob mrtvého druha.
Dalším empatickým zvířetem je třeba překvapivě potkan, který díky empatii zachraňuje své společníky ze zajetí a nenechá se podplatit ani kusem čokolády.
Známá je věrnost labutí, milující až za hrob.
Určitě nesmím zapomenout na psy, milující svého pána, kteří jsou schopni steskem po něm i zemřít.
A z těch nejmenších druhů jsou to třeba včely a mravenci.
Někdo by zřejmě podotknul: „ta s tím nadělá, vždyť jsou to jen blbá zvířata“.
Já bych však oponovala: „Nikdy jsem nezažila, že by samice se zjevným potěšením týrala vlastní mládě, že by mládě ubližovalo svým starým rodičům. Naše kočka přesně ví, kam vykonat svou potřebu a neznečišťuje své okolí, tak, jak to běžně činí člověk, aniž by si uvědomil, že třeba takový les, ve kterém odhodí odpadky, je vlastně společným obývacím prostorem nás všech. A my všichni se pak namísto kochání přírodními krásami brodíme hromadou odpadu. Náš pes je takový grand, že se o své jídlo pravidelně rozdělí s máminým pejskem a nad cizím psem, který mu sebere hračku, vrtí radostí ocasem.
Pak se nedivme, že někteří lidé preferují zvířecí společnost před tou lidskou.
Nechci zde propagovat víru v Boha a hrát si na kazatele, určitě však mohu směle říci, že kdysi, když lidé ještě věřili, že tam nahoře někdo je a hodnotí je kritickým pohledem, bylo to s morálkou snadnější. Existovalo dané desatero Božích přikázání, kterým se lidé snažili řídit. Neustále nad nimi bdělo Boží oko a visela Boží ruka. Ne, že by tehdy měli lidé, na rozdíl od těch dnešních, větší svědomí, ale strach, který ovlivňoval jejich chování, určitě.
Dnes nemají lidé strach z ničeho a některým z nich chybí i to svědomí a empatie, což je vražedná kombinace.
A to jsou právě ti představitelé v úvodu popsaných činů, tedy ti, které fakt nemusím. A to i přes skutečnost, že si obvykle jakékoliv negativní emoce zakazuji.
