Rodič – přítel, či úhlavní nepřítel?

Za devatero horami a devatero řekami, v malé vesničce za Prahou, žili Pavel a Růžena. Poznali se poměrně nedávno. On, 35ti letý měl již za sebou jedno bezdětné manželství, ona byla stále svobodná. 

Na partnerství neměla až do svých 33 let čas. Měla totiž svůj cíl, udělat díru do světa.

Odmalička jí rodiče vynášeli až do výšin, vykládali jí, jak je výjimečná a tak jejich slova musela naplnit. S Pavlem si vlastně tak nějak zbyli a co je spojovalo, byla touha po dětech. Oba cítili potřebu zanechat po sobě něco hmatatelného.

A co může být hmatatelnějšího než vlastní potomci.

Možná, kdyby měli tehdy možnost nahlédnout do své budoucnosti, rozhodovali by se jinak, ale síla touhy po dětech převládala nad rozumem.

Příliš si nerozuměli. Ambiciózní Růžena těžce snášela klidného, flegmatického a neprůbojného Pavla a to i přesto, že on by jí snesl modré z nebe.

Obzvláště poté co za ním přišla s těhotenským testem, na kterém svítily dva modré proužky.

První se narodil Petr, rok po něm následovala Pavlína.

Pro Růženu to byly těžké roky. Zvyklá věnovat svou pozornost a energii pouze sama sobě, nelehce přivykala situaci, která vyžadovala veškerý její čas.

Do toho Pavel nevydělával tolik peněz, kolik by si představovala. Pomalu začínala litovat svého rozhodnutí. Po večerech, když ležela únavou strhaná v posteli, snila o dálkách, vonících mořem, orientálním kořením a krásnými květinami.

Tak ráda by od všeho utekla.

Děti povyrostly a začínalo být jasné, že budou jednou v životě úspěšní.

Z Petra rostl nadaný sportovec a z Pavlíny houslistka. Ve škole oba výborně prospívali. Přesto nebylo dne, kdy by Petr neslyšel matčiny výčitky.

Podívej se na Pavlínku, jak je šikovná, jak krásně hraje na housle. A co ty? Budižkničemu jako tvůj otec. Jediné co umíš, je mlátit raketou.

Když nekřičela na něj, vylévala si zlost na otci.

Co za jejím chováním stálo, těžko říct.

Snad nenávist k mužům, která v ní za ty roky dozrála. Syn jí byl hromosvodem a úlevou od vlastních starostí.

Petr byl stále častěji terčem jejích urážek.

Kdykoliv měl konflikt se sestrou, poslouchal, že on je ten starší a musí mít rozum. Neměl možnost vymanit se ze stínu, matkou uměle vytvářené úspěšnosti, své sestry.

Od přírody byl introvert. Těžce navazoval kontakt s lidmi. Dlouho mu trvalo než si k sobě někoho pustil a ač to navenek nebylo viditelné, byl velmi citlivý. Těžce proto snášel matčinu křivdu. Jeho sebevědomí bylo den ode dne menší a menší, až se zcela vytratilo a Petrovi začalo být jedno, co bude dál s jeho životem.

Tolik let milovaný tenis hodil za hlavu, a většinu dne trávil přilepený na obrazovku monitoru, ve virtuálním světě, v němž hledal zapomnění na svou realitu.

Za čas již nebyl schopen normálního života. Počítačový svět ho naprosto pohltil.

Stal se součástí virtuálního společenstva, kde se najednou cítil uznáván.

Dostávalo se mu zde toho, co postrádal ve skutečném životě.

Obdiv, uznání, pochválení. Zde se cítil být někým.

Ne nikým, jako tam, v té hnusné realitě. U počítače trávil veškerý čas, takže i studijní povinnosti musely jít stranou. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Petr byl vyloučen ze školy pro neplnění školních povinností a školní docházky.

Tehdy vzala Růžena věci do svých rukou. Nejprve začala hledat viníka celé situace, což jí nezabralo příliš času. Stačilo se podívat do rohu obývacího pokoje na sedačku, kde seděl její manžel. Neschopný člověk, jehož geny jejich chudák syn podědil. S Petrem začala navštěvovat psychologa, který jí doporučil hospitalizaci v psychiatrické léčebně pro závislé děti.

A zde by měl začít ten zlomový okamžik. Nový začátek. Ne však pro Petra, jemuž nucená abstinence v psychiatrické léčebně nepomůže.

Jediným lékem je odstranění příčin Petrova chování, kterými jsou matčiny postoje.

Je smutné, jaký mohou mít nepromyšlená, impulzivně vyřčená slova z úst rodičů, dopad na život jejich dítěte. Mnohokrát se i mně stane, že mi ve zlosti ulétne nějaké to nesprávné slůvko na adresu mého 11ti letého syna (přece jen jsem jen nedokonalý člověk), vždy si však uvědomím, jak hloupá jsem v tu chvíli byla a nestydím se omluvit se.

Naše děti čeká v dospělosti spousta starostí a problémů, se kterými se budou muset poprat a je nespravedlivé, pokud tyto starosti musí prožívat již v dětském věku, díky svým rodičům, tedy lidem, k nimž mají největší důvěru a na které spoléhají.

Rodiče jsou pro své děti přirozeným vzorem, jsou těmi jedinými, koho dítě má.

Rodič by jim měl ukázat cestu životem a pomoci jim ve všech nesnázích, nikoliv jejich život ničit vlastní sobeckostí, hloupostí, nebo snad nezralostí?