Příběh z gulagu aneb Jak vytěsnit zlo ze svého svědomí

Víceméně náhodou jsem narazil na besedu s bezmála devadesátiletou dámou, která sálu plnému mladých lidí poutavě přednášela o devatenácti letech strávených v sovětských nápravně pracovních táborech.

            Paní od prvních minut předkládala své vzpomínky od nuceného žebrání před válkou, přes život za protektorátu, transport na Sibiř, matčinu smrt, bití, hlad, nemoci, znásilňování, až po upalování vězňů ve stodolách a masové hroby v tajze. Své příběhy prokládala záchvaty pláče a apely k posluchačům, ať si cení své vlasti, ať si váží života, jaký mají, protože si nikdo z nich neumí představit, co všechno musela prožít ona. Působilo to celé velmi emotivně. Při závěrečném potlesku vestoje tekly slzy už i po tvářích velké části posluchačů, kteří hromadně skupovali knihu, jež u nás před časem o tragickém příběhu této ženy vyšla.

            Člověk však nemusí být žádný velký historik, aby ho na příběhu zarazila poněkud nápadná koncentrace zvěrstev, jež by vydala hned na několik lidských osudů. Dohledal jsem si tedy pár informací. Přednášející žena byla už před lety usvědčena, že v pravém gulagu ve skutečnosti nikdy nebyla a že si převážnou část svého vyprávění prostě a jednoduše vybájila.

            Koupili jste si knihu, básnili o ní přátelům. Zvali paní na přednášky, navrhovali ji na vyznamenání. Dávali ji za vzor studentům. A najednou zjistíte, že to celé byla bohapustá lež. Nemíním tady soudit, co ženu vedlo k nápadu vymyslet si pohádku o gulagu. Snad obyčejná duševní porucha, nějaký baronprášilovský syndrom, nebo jen zištná snaha vymámit na státu odškodné za dobu strávenou v zajetí. Uvědomil jsem si, jak snadné je podlehnout lži.      

            Koho by však napadlo pochybovat o pravdivosti srdceryvného vyprávění plačící babičky nad hrobem? Polský spisovatel Jerzy Kosiński prezentoval světu své Nabarvené ptáče jako autobiografické svědectví malého chlapce o holokaustu. Později vyšlo najevo, že si většinu děje knihy vymyslel. Rakouský horolezec Heinrich Harrer, přítel čtrnáctého dalajlámy, zase ve svém romantickém dobrodružství z tibetských náhorních plošin jaksi zapomněl zmínit, že byl členem SS a do Himalájí jeho expedice vyrazila pátrat po kořenech árijské rasy. Na podvodu postavil svůj americký sen i cyklista Lance Armstrong, blyštivá tvář světového boje s rakovinou, jenž byl usvědčen z užívání dopingu a zpětně mu bylo odebráno všech sedm triumfů z Tour de France.  

            Má snad příběh s jakkoli pozitivním přesahem právo být vystavěn na lži? Diskutoval jsem o tom s několika přáteli a kolegy. Mnozí i navzdory zjištěním badatelů trvají na tom, že paní z gulagu jednoduše věří a že se historikové mohou mýlit. Jinými slovy dávají přednost emocím před fakty. To nedokážeme sami sobě přiznat, že jsme naletěli? Že jsme byli naivní a hloupí?

            Jiní šli dokonce ještě dál. Že je tento příběh smyšlený, není prý vůbec důležité, protože jeho význam pro budoucí generace je nesmírný. A tady už jsem zbystřil. Copak si neuvědomujeme, jak nebezpečné je bagatelizovat lež? Člověk sugestivně věří tomu, čemu sám věřit chce. V historii se opakují případy, kdy lidé přeživší Osvětim jsou si bezpečně jisti, že po příjezdu viděli na rampě stát doktora Mengeleho. Ten však v táboře působil pouze jedenadvacet měsíců a koleje byly přivedeny do tábora až v květnu 1944. Ale kdo by zpochybňoval takováto svědectví?

            Skutečný přesah příběhu ženy z gulagu je v tom, co všechno v sobě dokážeme zasunout někam hluboko do pozadí, abychom se sami obhájili před svým vlastním svědomím. Generace lidí, kteří prožili velkou část svého života za minulého režimu, nejsou s to si přiznat, že se mýlily, že naletěly ideologické lži. Ta lež je totiž součástí jejich životního příběhu. Jakási forma sebeobrany před nepříjemnou realitou. Přiznáním pravdy by popřely své vlastní životy. A tak se státními poctami pochováváme umělce, který, zatímco jiní dřepěli v kotelnách a trpěli při výsleších, pomáhal normalizačnímu režimu vytvářet iluzi šťastné společnosti. Aplaudujeme konstrukcím senilního monarchy a mezitím nad Pražským hradem už zase vlají rudé prapory. S odstupem dekád čteme v kronikách gulagu pravdu o perzekucích, popravách a represích, o beztřídní společnosti prolezlé udavačstvím a nejmocnějšímu politikovi v zemi tolerujeme fízlovskou minulost. Jen když za to dostaneme přidáno.

            Nebylo by však lepší podívat se konečně pravdě do očí? Očistit se tak jednou provždy sami před sebou? „Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění. Ideologie je společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly o pocty,“ píše ve svém Souostroví gulag ruský disident a politický vězeň, Alexandr Solženicyn.

            Ale pravda nikdy není jen jedna. Pravda není ve víně.

            Možná jsme odsouzeni k tomu se celoživotně mýlit.