Premium

Získejte všechny články
jen za 49  Kč / 1. měsíc

Buky pod Javořinou

Některé východní filozofie věří, že si duše sama vybírá své rodiče, že si sama vybírá tělo, do něhož se narodí. Pátravě bloumá kosmem a trpělivě hledá kam, jak a kdy se stane hmotnou součástí světa.

            Ještě dál pak jdou teorie, podle nichž si duše volí také jméno, které před zrozením telepaticky předá vybrané matce.

            V hloubi bezesné noci naslouchám tiše oddechujícímu bílému balíčku, zabořenému v dětské postýlce. Trčí z něj malinké ručičky sepnuté jako při modlení. Kde se vzal? Vybral si mě snad? Když začal klíčit v lůně své matky, zasadili jsme dvě mladé břízy, poeticky pojmenované Herman a Hermína. Ten mohutnější uschnul, a tak přišla na svět Hermínka. Poustevnice. Dívka vonící březovým listím. Plod těch požehnaných dní naplněných šílenstvím, kdy jsme byli přesvědčení, že budeme mít místo obýváku les. Spali na zemi na matracích a pili čaj z Nepálu. Do květináčů sadili stromy a věřili, že jsme nesmrtelní.

Občas sebou ve spánku trhne, rozhodí rukama a schoulí se do sebe, jako by se jí něco zlého zdálo. Ale o čem může malé miminko snít? Lidé chtějí alespoň jednou v životě na vlastní oči spatřit Grand Canyon, navštívit Tibet, vykonat pouť do Fatimy nebo zažít v Murmansku polární záři. Co si však může přestavovat mozeček dítěte, které nikde nebylo, nic nezažilo, nic nevidělo? Dosud nespatřilo krásu a neví po čem toužit, nedokáže žasnout. Ani na něj ještě necení zuby krysí obličeje lidí, jimž se jejich charaktery vepsaly do tváří. Neděsí jej apokalyptické obrazy světa.

            I když… jak dlouho už s námi vlastně je? Potkali jsme se někde na pouti z Krakova do Čenstochové? Nebo se vynořila z chladných vod Bugu ve východním Polsku? Je snad jednou z těch 800 tisíc duší ponechaných v Treblince? Shlížela s námi ze Spálené hory na Roháčská plesa? Opíjela se rybízákem na zatravněné střeše portského metra? Snad. Ale po týdnu v břiše už s námi spala pod širákem u rybníka. Pak jako miniaturní bující fazolka doputovala svoje první velké Camino de Santiago. Zlezla Lysou horu i Velkou Javořinu, kde jsme nasbírali semena buků. A tak jako začínala klíčit semena v truhlíku, rostla i březová dívka v břiše své matky. S přicházejícím jarem pukly obaly semenáčů, klíčky se zabořily do hlíny a zvedly do vzduchu první ještě svinuté lístky. Stejně tak se ona vyklubala z dělohy ven na světlo, poprvé zdvihla hlavičku a jako třetí satelit vyrazila vstříc světu. Čeká nás hledání. Hledání, kam zasadit těch šest buků. Hledání, kam směřovat teď, když stromy v obýváku pomřely, teď, když jsme poznali, že nejsme nesmrtelní.

            Chřípí se jí lehce zachvělo. Probouzí se. Beru ji do náruče a snažím se ji uchlácholit. Je cítit březovou kůrou. Držím ji pevně, aby z ní nevytekla ta až nadpozemská míra dobra, kterou nasála ze své matky. Díváme se na sebe, ale já vlastně nevím, jestli mě vůbec vidí ani co si o mně myslí. V očích té zrcadlové dívky se odráží jen moje šedivá silueta.

            Je na začátku, všechno má před sebou. Ale o čem ještě sním já? Začíná svítat. Najednou mám jasno. Ve skutečnosti toho člověk potřebuje málo. S rozbřeskem beru těch šest buků zpod Javořiny a vyrážím na Stráně. Na pozemek mezi poli plný bezových a šípkových keřů – a ovocných stromů, které tam kdysi zasadil můj děda. Místo, kam jsme s mým tátou chodívali trhat švestky, kde jsme společně uřízli náš první vánoční stromek. Místo, kam jezdívám se svými dětmi tábořit.

            Na trávě se ještě třpytily zbytky rosy, když jsem sadil buky a obklopil jimi Hermínčinu břízu. Až vyrostou, budou ji svými větvemi objímat a chránit před větrem. Třeba i stromy mají duši.

            Celé ráno vydržím sedět u ohně a koukat na probouzející se rybník. Na kroužící volavky a párek škádlících se labutí. Unavené oči bloudí za horizont míst, kde jsme žili, když jsme byli mladí. V poledne se z dáli rozezní kostelní zvon. Přesně takový, jakým začíná píseň, co pouštíme Hermínce každý večer při koupání. Snad až tu skladbu jednou uslyší z rádia, možná se ji vybaví, kdo byli ti dva, co ji s láskou a nadějemi den co den trpělivě koupali ve vaničce. Možná že taky v jednom zapomenutém románu objeví, jak přišla ke svému jménu. Proč ji tak pojmenovali ti dva blázniví tuláci po hvězdách. A třeba jí taky jednou někdo poví, že s tou široko daleko jedinou břízou tady v polích má cosi společného.

            Zvuk dělícího zvonu pomalu utichá. Vítr se opírá do korun stromů a já cítím uvnitř neskonalý klid – takový, jak už dlouho ne. Klid a pokoj. Víc nepotřebuju. Tohle je můj Grand Canyon.

Autor: Jiří Klabal | pátek 28.7.2023 7:25 | karma článku: 12,13 | přečteno: 354x
  • Další články autora

Jiří Klabal

Vzkaz v lahvi

V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.

19.4.2024 v 6:33 | Karma: 12,07 | Přečteno: 282x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Generace velkejch snů

"Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná."

5.1.2024 v 7:30 | Karma: 17,52 | Přečteno: 345x | Diskuse | Společnost

Jiří Klabal

Dno

S blížícím se večerem fronty u pokladen neslábly. Martě dokonce připadalo, že počet lidí v řadách je hodinu od hodiny vyšší. Byla na to zvyklá, svoji stereotypní práci dělala bez zapojení mozku už takřka automaticky.

29.12.2023 v 8:00 | Karma: 13,23 | Přečteno: 376x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Misantrop

Časně ráno, zatímco celé okolí ještě blaženě spalo, jsem zatoužil po čerstvém vzduchu. V úporném bezčasí, kdy se dny táhnou jeden jako druhý a člověk jako by nežil, jsem se potřeboval nadechnout. Utéct někam daleko pryč od lidí...

17.7.2023 v 7:50 | Karma: 5,53 | Přečteno: 251x | Diskuse | Poezie a próza

Jiří Klabal

Svatá země

Stovky nervózních pasažérů pobíhaly s kufry a batohy v rukou po přeplněném nádraží. Zmateně se motaly mezi sebou, marně hledajíc správný vagon.

16.2.2023 v 10:55 | Karma: 14,68 | Přečteno: 352x | Diskuse | Cestování
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: Každý den rozdáváme bazény za 100 tisíc Kč

15. července 2024,  aktualizováno  22.7 8:34

Léto je v plném proudu, teploty pravidelně stoupají nad 30 stupňů a schladit se ve vodě je jistě...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

Můj syn Xavier zemřel, říká Musk o transgender dceři. A chce zničit „virus woke“

24. července 2024  11:37

Miliardář Elon Musk tvrdí, že byl podveden, když dovolil svému synovi stát se transgender ženou. V...

Sto tun obilí za hodinu. Na Hané mají výjimečný kombajn, jeden z patnácti na světě

22. července 2024  14:31

Až sto tun obilí dokáže za hodinu sklidit nový kombajn CR11 firmy New Holland, který vyjel do...

Západ odhalil špionážní kampaň KLDR. Cílem jsou informace o jaderných zbraních

25. července 2024  20:33

Tajné služby Británie, Spojených států a Jižní Koreje odhalily severokorejskou kyberšpionážní...

Filip Březina: Staří bardi mají potřebu předávat svá herecká moudra, Barťák to nedělal

25. července 2024

Premium Zkraje roku běžel na obrazovkách seriál Smysl pro tumor, kde v roli onkologického pacienta Filipa...

Hazardují se životy. Jezdí na spřáhlech vlaků, riskují těžké zranění i smrt

25. července 2024

Premium Hazardují se svými životy a mohou způsobit železniční nehodu. MF DNES získala fotografie z konce...

Zmapoval Kadyrovovy zločiny a milenky. Jsem nepřítel číslo jedna, říká

25. července 2024

Premium Více než devět milionů lidí už vidělo dokumentární film, který líčí krvavou vládu čečenského vůdce...

  • Počet článků 94
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 967x
"Píšu, co si myslím, a myslím si, co chcu..."

                     jiriklabal@seznam.cz