Vzkaz v lahvi

V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost.

Taky se před ostatními styděl, že si jídlo v restauraci nemůže dovolit každý den, a tak se vždy snažil nějak vymluvit. Aby vyplnil čas, vytáhl z brašny zablácenou láhev, kterou tady na staveništi dopoledne vykopal. Když ji lehce omyl a natočil proti polednímu slunci, spatřil uvnitř list srolovaného papíru. Rozbil hrdlo a opatrně rozmotával svitek. Na starém poškozeném pergamenu se dal přeci jen rozluštit jakýsi text. Archaický jazyk byl pro Franze těžko čitelný. Odhadoval, že může pocházet někdy z počátku 21. století. Dojedl svůj suchý příděl, otevřel pivo a dal se do čtení.

„Těžko říct, kým jsme vlastně byli. Ale nějaký čas jsme žili na tomto místě. A byli jsme šťastní. V této zahradě, kde se teď – neznámo proč – kope tak hluboko do země, že třímáte v rukou tento arch. Vzkaz ukrytý v zavoskované lahvi od vína, metr a půl hluboko, v díře po pařezu stařičké ztrouchnivělé meruňky. Přirozená lidská zvědavost vás přiměla přerušit práci, vypnout stroje, očistit láhev od hlíny a urazit její hrdlo. Maluju si romantickou představu, že rýčem opatrně prorýváte hlínu, pátráte po zakopané slivovici a v očích vám zajiskří, když znenadání narazíte na skleněnou láhev. Anebo se možná vaše děti pokoušely najít pohádkový poklad či snad vyhloubit tunel k protinožcům za klokany do Austrálie. Nejspíš však vedle vás stojí obrovský bagr hloubící základy pro železobetonové monstrum, možná pro dálnici nebo rodinný dům a jeho mocná lžíce při dalším monotónním hrábnutí do země právě zavadila o něco tvrdého.

Snad jsou kolem vás ještě stromy. Ti trpěliví svědkové naší konečnosti. Sázeli jsme je všude. Smrky, borovice, modříny, jedle a červené javory, broskvoně i břízy. Od prvního dne po nastěhování jsme vytvářeli náš osobní ráj. Vytahovali kameny z půdy, neplodnou zemi přeorávali v záhony jako v Hamsunově Markens Grøde.

Snažíte se číst naše myšlenky, uvažujete, jak jsme to mysleli, proč jsme to řešili tak, a ne jinak. Ptáte se, proč břízy? Nastěhovali jsme se do tohoto domu v prosinci 2023 – ze čtyř a půlletého vynuceného exilu. Poutníci životem zapíchli špendlík do mapy a usadili se právě tady, ve vsi plné zchátralých domů i lidí. Bříza je symbol. Pečeť čistoty. Gaia má třináct měsíců. Prodírá se maliním, klopýtá, pojídá narcisy. Čistá bytost. Chtělo to odvahu dát jí tohle jméno, ale tenkrát jsme byli svobodní a všechno bylo možné, vše bylo dovoleno. Vítr se opírá do větví stromů, z mohutné třešně sněží okvětní lístky. Víte vůbec ještě, proč přivonět k růži, vy lidé daleké budoucnosti? My jsme voněli ke stránkám knih v antikvariátech. Nasávali vlhký odér historických budov. Laskali vinylové LP desky a nábožně naslouchali praskání gramofonové jehly těsně před tím, než se rozezněla hudba. Naše doba znala umění. To se jí nedá upřít. Dokážete vůbec ještě žasnout?

Napadá mě, existuje ještě naše zem? Rusko válčí na Ukrajině. V pásmu Gazy se melou Izraelité s Palestinci. Rodiče přestali vychovávat své děti. Ve školách už se neučí. Je trestné políbit ženu. Kostely zejí prázdnotou. Slavit Velikonoce je zakázáno. Lidé ztratili ducha. Západní civilizace páchá sebevraždu. Chtěl bych věřit, že váš svět znovu zmoudřel. Ten náš už to nejspíš nestihne. Ale co vás mohlo změnit? Cesta pokory vede přes tragédie a katastrofy. My jsme se nákaze vysmáli do obličeje. Kvůli vrtkavému míru jsme si z bezpečné vzdálenosti odtrhli od pusy, abychom záhy chtěli darované sousto zpět. Válka… Ne, určitě vás nepotkala válka. Třeba vás změnilo něco jiného.

Přecházím po terase a přes zahradu hledím do polí. Jak dlouho tady ještě budou? Tam někde v dálce na kopci leží poutní místo s venkovním oltářem, kam jsme chodívali na procházky. Potácím se tu v hodině mezi psem a vlkem. Říká se, že se čtyřicítkou přichází moudrost. Zatím však místo ní dorazila opilost. Nad hlavou Velký vůz. Každý dům, ve kterém jsem kdy bydlel, měl přímo nad sebou Velký vůz. Pozvedněte tváře k nebesům. Je tam pořád? Čtyřicet let otrokem svého ega. Potácím se po terase a před očima vidím ustaraný obličej staré tety, rozvážně odcházející po schodech mého rodného domu, když každé úterý přinesla noviny a v nich podtrhla každičkou sebenepatrnější zmínku o naší vesnici. A my ji nikdy nepozvali dál. A pozvat už ji nestihneme. Nedokážu zapomenout na výraz naší Aglaji, propukající v nekonečný pláč, ve chvíli, kdy dospělí začínali brousit nože. Na pozvolna vyprchávající přátelství malého Jirky. Ani na upracované ruce mého dědy s věčně potrhanou kůží, ruce, kterými jsem mu v posledních chvílích jeho života zapomněl potřást.

Po čtyřicítce vzpomínky a rány přestávají bolet. Stávají se strohým výčtem čehosi, pouhou skládankou příběhů k odvyprávění. Bude však chtít někdo poslouchat? Moudrost je vždycky opilá. Jen dávej pozor, ať vlk v tobě nestane se psem.“

L.P. 2024

Najedení dělníci už se pomalu začínali trousit zpět na staveniště, když Franz dočítal poslední řádky. Nenápadně složil list do náprsní kapsy a tvářil se, jako by si celou hodinu pročítal rutinní technické výkresy. Zadíval se směrem, který popisoval vzkaz v lahvi. Neviděl zelené stromy, barevné záhony květin ani lány polí. Před ním se otevírala vysušená, vyprahlá krajina bez známek života. Jen ztrouchnivělé pahýly a pod nohama rozpraskaná země. Kdo byli ti lidé? Odkud přišli a kam zmizeli? Co se s nimi stalo?

Naskočil na čelisťový drapák a dal se do práce. Rypadlo se zavrtávalo do ztvrdlé hlíny a pronikalo hlouběji a hlouběji pod zem. Studnaři stále doufali, že narazí na vodu v místech, kde určil proutkař. Jenže pokolikáté už? Oni však nepřestanou kopat. Nemají jinou možnost, než jít životem dál a pokoušet se zachránit zbytky toho, co z jejich světa ještě zbylo. Doufat, že odněkud z hloubi, z dávno zatvrdlé hroudy znovu vytryskne pramen.