Hodnotná literatura nemá za úkol čtenáře pobavit, říká pedagog

V letech, kdy byli školou povinní, louskala dnešní střední generace s větší či menší nechutí řadu knih, které jim stanovili češtináři v rámci povinné četby.

Současní školáci jsou u tuto „kratochvíli“ připraveni a většině z nich Erbenova Kytice, Nerudovy Povídky Malostranské či Babička Boženy Němcové nic neříká. Ovšem oni se nemíjejí se jen s touto klasikou. Řada žáků neotevře knihu vůbec žádnou, jak je rok dlouhý.

Dětských čtenářů ubývá

Kamarádi Dan a Vojta se loučí po odpoledni, které společně strávili na hřišti. Oba jdou domů, kde si ve svých pokojících otevřou dobrodružné romány a jejich další hodiny patří příběhům, které se svými hrdiny prožívají na stránkách knih. Když byli mladší, uchvátily je Rychlé šípy, teď se pustili do verneovek, které si navzájem půjčují. Novou zásobu knih našli také o Vánocích pod stromečkem. „Vojta dostal třeba Prašinu. Do té jsem se se zájmem dokonce začetla i já,“ usmívá se Vojtova maminka. Nadšená čtenářka je i Vojtova sestra Jana: „když jsem kamarádkám ukazovala, kolik knih přečtu za měsíc, nechtěly mi věřit. Ony toho tolik nepřečtou ani za celý rok,“ popisuje. Velcí čtenáři Dan, Vojta i Jana jsou totiž mezi dnešní mladou generací spíše výjimkami. Potvrzují to rodiče, ale hlavně pedagogové.

Je počítač lepší než kniha?

„Patrik měl rád knihy od malička. Četla jsem mu snad odjakživa. Jakmile se naučil číst sám, v četbě knih jsme se navzájem střídali a vždycky tak strávili hezký společný večer. Chodili jsme spolu do knihovny a pokaždé tam objevili něco pěkného a zajímavého,“ vzpomíná maminka patnáctiletého Patrika. Jenže její syn brzy přišel na to, že mobily a notebooky jsou stále dokonalejší, virtuální svět je čím dál dostupnější, hlášky youtuberů jsou přece tak cool a počítačových her den ze dne přibývá… „Teď už by Patrik nejraději trávil čas jen u počítače. Na knihu sotva sáhne, maximálně občas nějaký komiks. Přečíst jednu knihu a udělat z ní referát do češtiny mu trvalo čtyři měsíce. A to jsem nad ním musela stát pomalu s bičem,“ netěší Patrikovu mámu.

S Divou Bárou dnes češtináři nepochodí

„Zaznamenávám samozřejmě výjimky, ale žáci se do čtení příliš nehrnou,“ popisuje učitelka Václava Ryšánková, která učí češtinu na druhém stupni. Povinná literatura už dnes v osnovách není, učitelé žákům jen doporučují, co by si v rámci svého vzdělání přečíst měli. „Výčet knih se samozřejmě postupem času mění. Snažím se vybírat knihy vhodné pro věk mých žáků, ty, o kterých si myslím, že by je mohly zaujmout. Nenutím je do Babičky, zkoušeli jsme alespoň Divou Báru, ale moc jsem neuspěla. Neupoutalo je ani Strašidlo cantervillské od Oscara Wilda,“ vypočítává učitelka. V jejích třídách mají děti za úkol přečíst alespoň jednu knihu za měsíc. „Ve škole si pak o ní povídáme – jaké charakterové vlastnosti mají hrdinové knihy, co jim četba příběhu dala… Ovšem někteří i přes to  nečtou vůbec. Někteří jsou schopní číst knihy, které jsou vhodné spíš pro mladší věk. Ale aspoň něco čtou…“ říká češtinářka. Podobně to vidí i Jiří Klabal, který je také češtinářem na druhém stupni základní školy: „Mládež buď nečte vůbec, nebo nečte správné knihy. Kvalitních knih je na výběr hodně, jen o ně dnešní mládež nejeví zájem.

Děti neznají běžná slova

Slovní zásoba dětí je díky tomu katastrofální. „Slova jako REZ, STEP, MLÁZÍ nebo HLOUB jsou pro ně cizí slova, která slyší poprvé až v diktátu,“ zjišťuje Jiří Klabal a pokračuje: „Četba beletristických knih je nedílnou součástí základního vzdělání. Pomineme-li estetický přínos literatury, jen samotná četba má zcela zásadní vliv na slovní zásobu a na vyjadřovací schopnosti žáků, což přímo souvisí se zvládáním gramatiky. V diktátech, v zápisech učiva, v testových otázkách pak narážejí na běžná slova, která však neznají, a proto v nich chybují. Vše souvisí se vším.“ Málo zájmu o čtení přináší i další úskalí ve vzdělávání. „Některé děti ještě i na druhém stupni při hlasitém čtení slabikují, jako by sotva ukončily první třídu,“ všímá si Václava Ryšánková. Podobně to vidí i Jiří Klabal: „Když slyším některé žáky nahlas číst, divím se, že se vůbec dokáží učit. V rodinách nejsou děti k četbě vedeny (čest výjimkám), o to více by měli učitelé českého jazyka na pravidelné povinné četbě lpět, a to už od nejnižších ročníků prvního stupně. Na mnohých školách se tak ale bohužel neděje,“ netěší češtináře.

Nabídka je široká, otázkou zůstává kvalita

Jak z toho ven? Dají se dnešní děti nějak přimět k tomu, aby občas také sáhly po knížce? „Hodnotná literatura pro mládež samozřejmě vzniká i dnes. Problém je v tom, že jí dnešní děti nerozumí a nebaví je. Není to jejich svět. Proto v posledních letech vychází zejména tzv. „young adult literature“, která se svou nenáročností snaží dnešním dětem přiblížit. Možná je to cesta, jak dostat děti zpátky ke knihám, každopádně literární úroveň těchto textů logicky není příliš vysoká. Mnohdy až na hranici braku,“ mrzí Jiřího Klabala.

Boj virtálního světa s tím skutečným

Stejně jako vzdělání samo, četba hodnotné literatury člověka kultivuje. „Žákům vždycky s nadsázkou říkám, že literatura je ten úplně nejdůležitější předmět ze všech. V knihách je totiž popsán skutečný život. A nejen ten reálný, ale literatura dokáže člověku odhalit i jeho skryté, hlubší roviny, o kterých předtím neměl ani ponětí. Můžeme v ní nalézt odpovědi na své otázky. Kniha může člověku změnit život. Kdybych kdysi nepřečetl Solženicynovu Rakovinu, nikdy bych neměl vysokou školu, nikdy bych se nestal učitelem a určitě bychom teď spolu nemluvili,“ vyznává se upřímně učitel.

Ke klasikům je třeba dozrát

Tvůrci školních osnov ovšem jakoby o skutečném stavu neměli ani tušení. „Nepotkal jsem na základní škole žáka, který by sám od sebe četl Dostojevského či Kafku. Těžko to však po nich chtít – oni toho vlastně ani nejsou schopni,“ upozorňuje Jiří Klabal. Podle jeho zkušeností je mentální vývoj dnešních dětí je ve smyslu chápání okolního světa oproti předchozím generacím o 2-3 roky zpožděn. „Vážnou knihu přečtou jen v rámci doporučené četby, kam se vždy snažím vkládat některá dobře čitelná a skousnutelná díla světové literatury. Chci, aby si k velké literatuře alespoň přičichli. V osmé deváté třídě předkládáte žákům Goetha, Tolstého nebo Čapka, oni přitom do té doby přečetli v lepším případě Harryho Pottera. Čas od času narazím na literárních serverech na komentáře typu „Egypťana Sinuheta jsem četla poprvé ve třinácti v rámci povinné četby“ a ptám se sám sebe, kolik žáků do patnácti let by dnes takovouto knihu bylo vůbec schopno přečíst,“ zamýšlí se učitel.   

Čtení není jen zábava

Ovšem dobří pedagogové snahu nevzdávají a snaží se najít řešení. „V deváté třídě už se většinou daří propojit literaturu s dějepisem, ideálně pak s reálným životem. Pro spoustu starších žáků je přitažlivá tematika holokaustu. Je to sice vesměs literatura faktu, ale taková četba jim rozhodně něco dá. Třeba Deník Anne Frankové je vděčnou knihou pro druhý stupeň. Na Farmě zvířat můžete skvěle demonstrovat fungování totalitních režimů. Pán much a vrozený sklon lidské povahy ke zlu, Obraz Doriana Graye jako exkurze do lidské duše, Stařec a moře o zachování lidské důstojnost nebo Hesseho psychologické prózy - to jsou všechno knihy s mimoliterárními přesahy, o nichž se pak dá s žáky dlouhé hodiny diskutovat,“ dává příklady Jiří Klabal a na závěr upozorňuje: „Bavit je to ovšem nebude – možná na gymnáziu. Hodnotná literatura ale nemá za úkol čtenáře pobavit.“

Text: Nicol Trhlíková