Distanční výuka aneb Není snadné být tvrdý na své děti

Co všechno se dá stihnout za pět hodin? Třeba dojet na motorce do Prahy a zpět. Naštípat vagon dřeva. Zaběhnout maraton. Nachytat pytel ryb. Zdolat dvoutisícovku. Pokosit zahradu. Vypálit demižon slivovice…

           Anebo napsat domácí úkol do češtiny. Naučit se dvacet slovíček. Případně spočítat čtyři matematické příklady.

            Ano, už to zase začalo. Zavřeli jsme školy a děti se učí doma. Jelikož je to téma, které se blízce dotýká statisíců lidí, rozběhly se opět horlivé debaty o způsobech a formách distanční výuky. Je pochopitelné, že se nám rodičům nechce po příchodu z práce věnovat zbytky energie školním úkolům našich dětí. Je ale třeba si uvědomit, že to po nás také nikdo nevyžaduje. Žádný učitel nedává úkoly rodičům, nýbrž dětem. Distanční výuka je tentokrát pro žáky uzákoněná, takže je jejich povinností být v osm ráno na značkách a věnovat se přípravě do školy až do formálního skončení vyučování. Mé desetileté děti těch pár úkolů do každého předmětu relativně zvládají. Někdy jim ještě tajně přidávám. Možná jsou ale naučení, že u mě moc nepochodí s výmluvami typu: „zapomněl jsem, nevěděl jsem, nestihl jsem, nepochopil jsem apod.“ Ale často to končí taky zvýšeným hlasem, výčitkami, pláčem a tichou domácností. Je to náš problém, pokud jsme děti vychovali tak, že je nedokážeme před desátou dostat z postele, že bez naší asistence nehnou prstem, že nejsou schopni samostatně myslet a pracovat, že nám neumí říct, co se ve škole učily a co mají za domácí úkol. Není snadné být tvrdý na své děti. Často je to dokonce velmi bolestné. Všichni chceme být pro ně těmi zbožňovanými bohy, modlami, nejlepšími přáteli, a ne původci jejich trýzně a slz.

           Distanční výuka - to je dnes takový módní termín. „V posledních hodinách jsem od žáků neustále dostával otázky, jestli po uzavření škol bude nějaká online výuka,“ podělil se se mnou u piva o zkušenosti kamarád učitel, „a já jim na to říkám, právě teď a tady probíhá online výuka. Jsem tu, celý, online, i se svými dvěma metry a osmadevadesáti kily živé váhy. Tak mi zopakujte jméno autora, o kterém od začátku hodiny hovoříme. Najednou ticho. Ve třídě i za běžného režimu z pětadvaceti žáků stejně opravdu vnímá v průměru zhruba pět. Takže bavit se o distančním online vzdělávání jako o něčem, co spasí naše děti, je absurdní.“

           Zažil jsem se svými dětmi pár takovýchto videohodin a musel jsem dát svému příteli za pravdu. Naoko se tváříme, že suplujeme běžnou výuku tváří v tvář, ale aktivita dětí je přitom minimální. Je to jen pozlátko. Rodičům to ale logicky imponuje. Ponechává jim to iluzi, že se jejich dítě vzdělává - navíc moderně! - a oni mají díky tomu méně práce. Tento způsob výuky plynule navazuje na trend současného vzdělávání, tedy co nejdéle před rodičem ututlat, že dítě toho sice mnoho neumí, ale že to děláme moderně, jsme pokrokoví, nedáváme úkoly, nedáváme špatné známky a každého chválíme.

           Proto jsem vděčný učitelům mých dětí, že jen lacině neexhibují před kamerou, ale že ke mně připlouvají reálné úkoly, pracovní listy, pravopisná cvičení, příklady. Jejich plněním se moje děti naučí mnohokrát víc než pouhým tupým zíráním na monitor počítače. Poznám, co jim nejde a co se musí doučit. Často slýchávám argumenty rodičů, že svým dětem učivo základní školy nedokážou podle učebnic vysvětlit. Fajn, ale ti by se pak ke školství raději neměli vyjadřovat vůbec. Učivo základní školy není o vrozené inteligenci, schopnostech ani dovednostech, je výhradně o zodpovědnosti a snaze. A tu zodpovědnost by měli nést zejména sami žáci, nikoli rodiče nebo učitelé. „Pijavice přisáté k MŠMT už zase hřímají, jak děti doma trpí, ať si s nimi učitelé jen povídají, nezatěžují je úkoly, neznámkují a nejlépe po nich vůbec nic nechtějí. Učitele v současnosti nejvíce demotivují právě tyty ultralevičácké řeči, třeba jako že školství na jaře zapomnělo na tisíce dětí a odstříhlo je od vzdělání. Snad se nedožijeme toho, že učitelé budou obcházet ghetta, squaty a vyloučené lokality a rozdávat záškolákům notebooky. Kdo má zájem, ten si v době chytrých telefonů cestu ke vzdělání vždycky najde. Kdo zájem nemá, tomu nepomůže ani Komenský,“ shrnuje učitel s více jak pětadvacetiletou praxí.