Dětská křížová výprava 21. století aneb Jsou dospělí a děti jiný živočišný druh?

Žák sedmé třídy v Kraslicích na Sokolovsku při hodině matematiky tak dlouho nereagoval na opakované výzvy ke zklidnění, až to vyvrcholilo tím, že učiteli uštědřil ránu pěstí. Ten musel být následně hospitalizován v nemocnici.

            Zapadlo by to jen jako běžná denní zpráva ze školského prostředí, kdyby si člověk nemusel zase přečíst některá vyjádření samozvaných rytířů naší moderní pedagogiky: „Je to důsledek všeobecné nedůvěry k žákovi. Učitelé by měli s dětmi více komunikovat, nabídnout jim podporu a vzájemně respektující přístup a nesnažit se do nich jen nacpat co největší množství informací. Dítě samo od sebe na dospělého nezaútočí!“ Tak to, aby se nakonec šel napadený učitel ještě žákovi omluvit za to, že nerespektoval tento jedinečný autentický projev jeho kreativní osobnosti.

            Nedebatujeme o tom, kam až se dnes posunula drzost žáků, kteří už jsou bez skrupulí schopni udeřit učitele. Neřešíme absurditu stavu, kdy současná legislativa základním školám neumožňuje se agresorů v krátkodobém horizontu zbavit, protože bude trvat měsíce, než příslušné orgány začnou konat. Pokud tedy vůbec začnou. Do toho vystoupí ombudsmanka Šabatová s prohlášením, že by Česká republika měla zvážit výslovný zákaz fyzického trestání dětí. Jako je tomu v Norsku, kde se musíte bát plácnout na ulici své dítě po zadku, aby vám je neodebrali a neoznačili vás za tyrana a násilníka.

            Byl jsem svědkem scény, kdy během soutěžního klání mezi chlapci z pasťáku vlepil chovanec facku vychovateli. Ten mu ji spontánně vrátil. Okamžitě naklusali etoped s psycholožkou, kteří navedli kluka, aby na dotyčného pedagoga podal trestní oznámení. Jindy zase ve výchovném ústavu v Králíkách na Orlickoústecku bodl v noci čtrnáctiletý chovanec vychovatele šroubovákem do krku a vzápětí s o rok starším kamarádem skopal ze schodů jeho kolegyni, která mu běžela na pomoc. Do roka a do dne byl výchovný ústav ministerstvem uzavřen s odůvodněním, že se v zařízení s dětmi špatně zacházelo.

            Takže dítě může a dospělý nikoliv? Ale copak jsou dospělí a děti jiný živočišný druh? Žijeme v podivné době. Za tisíc let až se budou kronikáři snažit postihnout naše století, nazvou ho nejspíš věkem „kultu dítěte“.

            Historie už má zkušenost s případem, kdy se dospělá civilizace sklonila před svými dětmi, když se domnívala, že za ni vyřeší její problémy. Počátkem 13. století se po neúspěchu několika křížových výprav zrodila odvážná myšlenka, že když se Jeruzalém nepovedlo dobýt dospělým templářům, mohlo by se to povést nevinným dětem. Desetiletému německému pastýři měl anděl zvěstovat, že Bůh vydá svaté město neposkvrněným. Byly zorganizovány tzv. dětské křížové výpravy, do nichž se zapojily desetitisíce dětí mezi sedmi a patnácti lety. To bylo poprvé v dějinách, co otcové kapitulovali před svými syny. Během přechodu přes Alpy však spousta naivních, bosých a spoře oděných dětí umrzla nebo se zřítila z útesů. Když dorazily do janovského přístavu, podle proroctví očekávaly, že se před jejich nevinností Středozemní moře rozestoupí. Nestalo se. Při snaze přepravit se do Svaté země loďmi, byl zbytek dětí překupníky prodán do afrického otroctví.  

            Tato historická paralela nápadně připomíná naši současnou realitu. Šestnáctiletá aktivistka čistí žaludky světovým lídrům na summitu OSN. Studenti si sami diktují, co by se mělo na školách učit a jací by měli být jejich učitelé. Ani čerta už nepouštíme do bytu, protože strašit děti peklem je neetické. Dítě se stalo centrem všeho dění a je nekriticky zbožšťováno jako ideál absolutního dobra. Ale kde se v člověku (úderem osmnáctého roku) bere tolik zla, pakliže v něm nikdy předtím nebylo? Poznal jsem děti, které zvířatům zaživa nůžkami stříhaly tlapky a pálily jim oči cigaretami. Kvůli banalitě dokázaly člověku rozkopat obličej a ubít ho do bezvědomí. Tyranizovaly a okrádaly vlastní matky. Znásilňovaly své sestry. A my se sisyfovským zaujetím převychováváme dětské vrahy. Skutečně nejsme ochotni připustit, že by v dětech mohla být byť jen trocha špatnosti?

            Chraňme naše děti raději tak, že jim vtiskneme řád a zodpovědnost za jejich vlastní životy. Tím, že jim pod tlakem zvrácené ideologie věrozvěstů volné výchovy odstraňujeme z cesty překážky, ženeme naše potomky i sebe samotné do záhuby. Nepodléhejme kultu dítěte.

            Nebo se opravdu domníváme, že se moře tentokrát rozestoupí?