Víte o tom, že cena dluhu nás zatluče do země?

Je to pravidlo, které bylo popsáno již v posledních stoletích existence Západořímské říše. Emise nových peněz bez růstu objemu disponibilního zboží nezvýší nijak životní úroveň, ale jenom a pouze ceny.

O nějakých 1600 let později jsou stále lidé, kteří to zpochybňují. Což by byla skutečně obdivuhodná vytrvalost, kdyby nešlo o ekonomickou hloupost.

Současná diskuse o „boji proti drahotě“ není v podstatě vůbec nic jiného, než nějakých 350 let podobných zmatených debat v císařském Římě, které byly rozhodnuty 4. září 476 našeho letopočtu tím, co nazýváme pádem západní části impéria (kterého si nicméně místní obyvatelé zřejmě ani nevšimli, protože totální rozvrat státu byl nahrazen alespoň nějakým rámcovým systémem).

Po celá ta poslední staletí se v Římě diskutovalo o jedné věci: Může za neustále rostoucí ceny fakt, že císařství emituje kvůli raketově rostoucím nákladům stále větší množství peněz, nebo za to mohou spekulanti a nevděčníci odmítající platit daně? Historie to rozhodla celkem jasně. Problém byl v emisi peněz.

V historii můžeme najít přehršel v detailech trochu jiných, ale v principech vlastně velmi podobných příběhů. A žádný z nich není pěkný. Nicméně celkově říkají pořád dokola to stejné. Když na rostoucí ceny stát reaguje rostoucími výdaji (zvláště pak dluhem), výsledkem není zastavení poklesu reálné životní úrovně, ale další zrychlení růstu cen. Milton Friedman za to dostal v roce 1976 i Nobelovu cenu. Celému tomu se říká kvantitativní teorie peněz.

Když odmyslíme vzorce a sofistikované vztahy, tak v tom vlastně nic složitého není. Nikdy nebylo a nikdy nebude. Země není placatá a perpetuum mobile nelze sestrojit, růst cen není možné dorovnat zvýšením objemu peněz.

Jestliže v předchozích letech byl do ekonomiky uvolněn bilion a něco korun aniž by se zvýšil odpovídajícím způsobem produkt (nabídka zboží), muselo to přivodit inflaci. Že se k tomu přidala válka jako „matka vyšších daní a vyšších cen“, to je už jen další postrčení děje kupředu. Válka je akcelerátor. Prvotní důvod jsou výdaje v době před pandemií, za pandemie a po pandemii.

Takže když zažíváme volání po cenových regulacích, snižování daní a dalších plošných opatřeních „proti drahotě“, znamená to ve skutečnosti volání po prodloužení drahoty, po prodloužení doby, po kterou ceny porostou.

Co je ale horší? Samozřejmě jako vždycky to, co není vidět, o čem se skoro nemluví. Když se podíváme na poslední ceny dluhopisů, kterými český stát refinancuje svůj dynamicky rostoucí dluh, najdeme tam čísla, ze kterých skutečně mrazí: zhruba od letošního května musí vláda nabízet investorům o hodně více než pět procent ročního úroku, aby si obstarala potřebné peníze. To jakoby nemusí vypadat nijak dramaticky. Když to srovnáme s úroky z běžných spotřebitelských půjček, není to nic tak velkého. Jenže u státu jsou to obrovská čísla.

Ono si to stačí porovnat v čase. Ještě na začátku roku 2021 jsme byli malinko pod jedním procentem. Na jeho konci v době výměny vlád těsně pod třemi procenty. A nyní jsme se již téměř dotknuli šesti procent. Na tom je vývoj vidět jasně: Kolem roku 2020 byl započat negativní vývoj, ten se v roce 2021 začal výrazně projevovat a jeho dynamika v roce 2022 je neúprosná.

Touto dobou financujeme dluh v celkovém objemu zhruba 2,6 bilionu korun. Samozřejmě ne celý najednou, velká část je nyní stále krytá dluhopisy za staré ceny, ale s každou refinanční šarží se zvětšuje objem tohoto problému.

Nestačí to k tomu, abyste se začínali bát? Tak vězte, že Itálie a Řecko, notoricky nejzadluženější země našeho kontinentu, se dostaly v refinancování dluhu mírně nad tři procenta a vedlo to k vyhlášení zděšeného poplachu. A my jsme nad šesti procenty. Nicméně místo faktu, že pomalinku sklouzáváme k nejhlubší finanční krizi v našich moderních dějinách, proti které bylo zhroucení koruny v roce 1997 jen drobnou epizodou, se bavíme o tom, jak plošně pomáhat s drahotou, rozebíráme kauzy pražského Dopravního podniku a nový vztah jistého televizního magnáta.

Šťastná to země, která v pusté nevědomosti kráčí s úsměvem na líci k propasti.