Rusko na cestě k direktivní ekonomice

Jsou tři významné signály, že Ruské federaci hrozí v příštím období návrat k direktivní ekonomice. Prvním je černý trh s cizími měnami. Druhým dramaticky odlišný cenový vývoj v regionech. Třetím dynamický nárůst chudoby.

Po krátkých epizodách divokého kapitalismu a korporátního státu se Rusko bude možná nuceno znovu přimknout k plánovanému plně regulovanému hospodářství. Zčásti to bude reakce na dlouhodobě rostoucí nerovnováhy vyvolané chronickou strukturální slabostí ruské ekonomiky, zčásti aktuální reakce na sankce a izolaci ruské ekonomiky od v podstatě všech vyspělých ekonomik světa.

Co se týká kurzu rublu, je již návrat do socialistického lůna započat a v řadě ohledů i téměř dokonán. Rubl není směnitelný a jeho kurz je vytvořený uměle, v principu úředně. Domácí rezidenti si nemohou vyměňovat vlastní měnu za cizí bez omezení, naopak získání nové cizí měny je poměrně obtížné a limitované. Dokonce i využívání cizí měny ve vlastnictví fyzických osob podléhá povolování a omezení.

Jinými slovy došlo již i na jednu ze základních podmínek plánované ekonomiky - jsou omezena vlastnická práva. Vedle nakládání s cizími měnami jsou uvaleny restrikce na nakládání s akciemi, dluhopisy, různými vlastnickými podíly a podobně. Rezidentské podniky mají povinnost směny inkasa v cizích měnách. 

Není to samozřejmě ještě zdaleka reálný socialismus z minulého století, ale velmi významné kroky k němu byly učiněny a cesta je jasně vytýčena. Plně funkční je již černý trh s cizími měnami. Jde o tradiční doprovod všech vysoce regulovaných systémů a běžnou součást reálného socialismu. Kurz rublu je pochopitelně na černém trhu daleko slabší než v oficiálních směnárnách. V nich ale dolary nebo eura nejsou k sehnání, na černém trhu ano.

Samotná existence černého trhu je příznakem nerovnováh v ekonomice a důkazem toho, že socialistický hospodářský systém nikdy není schopen plně uspokojit potřeby občanů. Rusko je ve speciální situaci. Rozsáhlá embarga uvalená po vpádu na Ukrajinu povedou k nedostatku řady produktů, především technologicky náročných. Ruská ekonomika bude schopná zajistit obyvatelům základní potraviny a potřeby (otázku za jakou cenu ponecháme na později), nebude však schopná jim zajistit v plné šíři televize, moderní automobily, počítače, telefony a mnoho a mnoho dalších produktů. Určitě to nepřichází do úvahy z vlastních zdrojů (leda by se mobilní telefon prodával i s podvozkem), i v případě importu ale půjde o omezenou nabídku (čipy v americké licenci jsou prakticky všudypřítomné). Pokud ale nějaký systém neumí určité zboží zajistit, neumí zajistit občanům uspokojení určitého typu potřeb, vznikne černý trh, který nastoupí místo oficiálních struktur.

Zvláště varovným signálem pro Rusko je, že na černém trhu existují obrovské rozdíly v kurzech dolaru či eura. Zatím jsou dispozici jenom kusé zprávy, ale podle nich ceny kolísají od 80 či 90 rublů za dolar ve velkých městech po klidně i 130 rublů v periferních oblastech. Zatímco vznik černého trhu je v případě silných restrikcí logický, regionální cenové odlišnosti v takto obrovské míře jsou těžko vysvětlitelné a ukazují na extrémní dezintegrační procesy v ekonomice.

Druhým prvkem, který povede k vyšší míře regulací a k zavádění plánu je obrovská odlišnost cenového vývoje v regionech.

Ruská statistická autorita ohlásila za květen „federální“ inflaci 17 procent. Analytici (a to nikoliv zahraniční, je řeč o analyticích ruských bank), toto číslo otevřeně zpochybňují jako nízké s tím, že jejich výzkumy hovoří spíše o údaji dosti výrazně nad dvacet procent. A podotýkají jednu podstatnou věc. I zde existují obrovské regionální rozdíly. V Moskvě, Petrohradu a dalších velkých centrech a přilehlých aglomeracích přesahuje meziroční růst cen 40 i padesát procent, naopak na periferii země je podstatně nižší a nepřevyšuje příliš deset procent.

Aby to bylo jasnější: Každá velká ekonomika má ve svém rámci různé cenové hladiny. To je normální. A stejně normální je, že ty hladiny jsou relativně výrazně odlišné. Ale v jakékoliv ekonomice není zdravé, když na určitých místech vzrostou ceny od 10 procent a na jiných o 50 procent. Stručně shrnuto: Různé cenové hladiny jsou normální, ale diametrálně odlišná cenová dynamika je další důkaz dezintegrace ekonomické struktury.

A konečně tu máme problém růstu chudoby.

Samozřejmě platí, že s tím, jak roste celosvětově inflace, otázka chudoby se stává velmi palčivou. Rusko není výjimkou. Zvláště, když v reálné chudobě bylo mnoho milionů lidí ještě před válkou.

Podle ruských měřítek splňovalo na koci minulého roku oficiální parametry chudoby skoro 30 milionů lidí, tedy více než 20 procent populace. Situace se přitom výrazně zhoršovala, protože před pandemií to bylo o celých deset milionů lidí méně. Chudých v obvyklém evropském srovnání, tedy ve smyslu vztahu jejich příjmu k průměrné mzdě, byla letos na začátku roku více než polovina obyvatel Ruska.

Otázka, jak je možné dosáhnout s tak velkým nerostným bohatstvím tak tragického hospodářského výsledku, patří k těm nejzajímavějším, jaké je možné položit. Diskutována je všude. Kromě Ruska.

Každopádně poslední měsíce přinesly další nesporné zhoršení chudoby. Což přiznávají i oficiální média a ruská politická reprezentace. Ostatně byl vyhlášen zhruba desátý program boje proti chudobě za poslední roky.

Proč pokládat toto všechno za příznaky návratu Ruska k centrálně řízené ekonomice?

Protože řešení těchto všech problémů je možné pouze dvěma způsoby.

Na ten první mělo Rusko mnoho času a nikdy se od něj od konce devadesátých let nepokusilo. Muselo by zahájit rozsáhlé hospodářské reformy, uskutečnit liberalizaci celého ekonomického systému, udělat reformy směrem k vymahatelnosti práva, potlačit korupci a mafiánské praktiky, kriminalitu a další brzdy podnikání.

Druhý způsob je rezignovat na rychlejší růst a svobodné podnikání, společnost a trh, a vrátit se k direktivnímu řízení ekonomiky. Samozřejmě je možné vytvořit nějaký přechodový model, který může být po nějakou dobu i velmi úspěšný. Zvolit něco jako čínskou cestu. Jenže v současné chvíli má Rusko problém i s nějakou variantou čínského modelu. Například kvůli podvázané podnikatelské náladě obyvatelstva a ostatně i kvůli nedůvěře občanů k vlastní měně. Čínská cesta by vyžadovala reformy. K nim není v Rusku ani chuť, ani síla a ani schopnosti.

Hospodářská situace je však vážná a průběžně vyžaduje řešení.

Vážnost situace ukazuje například zmíněná vysoce odlišná inflace v různých částech země. Co to totiž znamená? Kdyby se něco takového odehrálo v prostředí obecně vysoké nabídky služeb a zboží, trh by si zřejmě s výkyvem, ať by byl vyvolán čímkoliv, poměrně rychle poradil. Jenže co se stane ve chvíli, kdy ve většině komodit existuje buď relativní nebo dokonce absolutní nedostatek či přímo nedostupnost?

Nedostatkové zboží se začne přesouvat z oblastí s nižší inflací a nižší cenovou hladinou do oblasti s vyššími cenami, kde za něj budou lidé ochotni zaplatit více. Tím se posílí nedostatek zboží v „chudších“ oblastech, i nevelká poptávka tam bude vyvolávat růst cen, které začnou pronásledovat oblasti bohaté. To však nutně povede k dalšímu růstu chudoby. Ten si pak vyžádá další regulace a stání zásahy, dohled nad distribucí, určení maximálních cen a podobně.

To nejsou žádné fantazie. To jsou historicky vyzkoušené vývojové linky, jakými si prošlo mnoho států.

Historická situace, do které se Rusko vmanévrovalo, má samozřejmě vícero řešení. Pro ruské vedení je ale zjevně schůdná pouze jedna. A ta nutně vede k direktivě řízenému ekonomickému systému s minimálně částečným dohledem státu nad cenami, s velmi silným státním sektorem a v principu s plánovanou ekonomikou.

Je dobré to vzít v potaz v rámci všech představ a plánů o nějakém budoucím obnovování obchodních vztahů s Ruskem. V příštím Rusku bude stát účasten ve všem, jeho vliv bude daleko více přítomný než v současnosti. Bude určovat kurz měny i mnoho dalších parametrů ekonomiky. Tato cesta již začala a není jediný důvod předpokládat, že by z ní Rusko dobrovolně sešlo.