Proč Česká republika nemůže být Švýcarsko

Inflace v červnu dosáhla v České republice meziročně 17,2 procenta. Zase vzrostla. Ve Švýcarsku ve stejné době a ve stejném srovnání (červen 22 versus červen 21) dosáhla 3,2 procenta. Jak je to možné? Příčin je celá řada.

V diskusích pod různými články se objevuje jako kometa jeden důvod, který je nicméně naprostý omyl. Bude však dobré s ním začít. Vysvětluje nízkou inflaci ve Švýcarsku tím, že se tato země nezapojila do protiruských sankcí a proto má stále levnou energii. To skutečně není pravda. Za prvé se Švýcarsko k sankcím připojilo, přinejmenším k naprosté většině, podstatnější však je něco jiného.

Produkce elektrické energie ve Švýcarsku je pouze velmi málo závislá na fosilních zdrojích. Prakticky 60 procent zajišťují vodní elektrárny, třetinu dodávají jaderné zdroje (i když se od referenda v roce 2017 nesmějí stavět další), v zemi však proběhl velký rozvoj geotermální, větrné a solární energetiky, zároveň zde vidíme relativně nízkou energetickou náročnost ekonomiky a dlouhodobě vysokou snahu o úspory. Podíl fosilních zdrojů na produkci elektřiny je velmi malý. Dopad vysokých cen ropy a plynu je proto výrazně omezen na chemický průmysl a částečně teplárenství.

To je však jen krátkodobý důvod, jakkoliv právě nyní významný. Důležitější je skutečně dlouhodobá a soustavná nesnášenlivost švýcarské společnosti k cenovému vzlínání, která vede k strategické cenové stabilitě.

Pokud bychom hledali mezi měnami s nuceným oběhem (fiat měny, dnes v podstatě všechny) nějakou, která potvrzuje, že jde o životaschopný koncept, pak je to švýcarský frank. Pro příklad. Pokud bychom jako nulový stav vzali cenový průměr roku 2015, pak k červnu 2022 vzrostly ceny v České republice o třetinu, v eurozóně o 17 procent a ve Švýcarsku o necelá čtyři procenta.  

Jak je to možné?

Hlavním aspektem je nízká emise peněz, tedy restriktivní politika národní banky. Druhým pak rozpočtová střídmost centrální vlády i vlád kantonálních.

Srovnání hladiny spotřebitelských cen v různých zemích (100=2015)

Odlišnost strategií národních bank lze popsat (velmi zjednodušeně) asi takto. Zatímco v podstatě všechny banky vyspělých zemí cílí na inflační koridor někde mezi jedním a dvěma procenty ročně, tedy na sice malou, ale soustavnou inflaci, banka švýcarská se zavazuje dosahovat dlouhodobě cenovou stabilitu. Tedy případný předchozí růst cen eliminovat v následujících obdobích opatrnou deflací.

Odlišnost strategií vlád je možné (také hodně zjednodušeně) popsat tak, že zatímco o potřebě vyrovnaných rozpočtů většina světa hodně mluví, ale nikdy ji nedosahuje, švýcarské vlády ji dosahují a občas o ní mluví. Zase jen pro ilustraci. Rok 2020 přebytek rozpočtu, rok 2021 schodek pouhých 2,6 procenta HDP, plán 2022 přebytek rozpočtu.

Za dobu samostatné existence České republiky byla jen dvě období, kdy se národní banka nebo vláda chovaly „švýcarsky“. Prvním byla reakce ČNB na měnovou krizi 1997 a druhým reakce vlády na světovou finanční krizi 2008. Hlavní aktéři obou těchto okamžiků jsou dodnes označováni za asociály a nelidy.

Konec konců Alois Rašín, kterého bychom s jistou nadsázkou mohli považovat za „českého finančního Švýcara“, byl v roce 1923 zavražděn. To je, myslím, taková dosti přesná ukázka postoje české společnosti k věci.

Potíž je totiž v tomto: Moc rádi bychom byli Švýcarskem, ale nechce se nám být Švýcary. Co totiž emisní střídmost banky a rozpočtová restrikce vlády znamenají? Vysokou náročnost na průmysl a celou ekonomiku, které jsou vlivem dlouhodobě posilující měny soustavně vystavovány tlaku na růst produktivity a extrémní efektivitu. Silný frank je pak zábranou proti dovozu inflace. K tomu je třeba přidat fakt společenské platové dohody, kdy růst mezd je vysoce efektivně omezen právě růstem produktivity. A dále jsou zde silné protikartelové zákony, které umožňují vládě omezovat promítání tržních nedokonalostí do cenotvorby.

V oněch diskusích se občas objevuje tvrzení, že Švýcarsko je popřením kvantitativní teorie peněz, která bývá stále častěji přiřazována naprosto absurdně k „liberálním neomarxistickým směrům“. Naprosto nechápu, kde se tahle zmatená a z prstu vycucaná argumentace vzala. Historicky kvantitativní teorie peněz vychází z Johna Locka a Adama Smithe, trochu z Ricarda a jde o hlavní měnový závěr Chicagské školy. Se socialismem nemá naprosto nic společného. Předpokládám, že to slovní spojení je výsledkem oné módy označovat všechno, co se komu nelíbí, pejorativně za liberalismus a neomarxismus.

To jsou však jen hříčky. Především je Švýcarsko krystalickým potvrzením správnosti kvantitativní teorie peněz. Tak to je a nelze to popřít. Přinejmenším pokud jsou používány argumenty pravdivé a skutečné, nikoliv vymyšlené.

Musíme si uvědomit (zase to zjednoduším, ale ta základní linka je hluboce pravdivá), že růst dluhu (státu i domácností) je vždy a za všech okolností umělým navýšením nebo umělým udržením životní úrovně pomocí půjčených peněz. Pokud se dluh této země za několik málo let zvýšil o bilion korun, tak ten bilion je injekce do životní úrovně, kterou dluh „poslal výš“ nebo „udržel“ na úkor úrovně současné a příští. Z této logiky není úniku.

Vysoká inflace, se kterou se potýká Česká republika a v menší míře i ostatní vyspělé země světa, není nic jiného, než forma splátky. Sankce a válečné okolnosti vytvářejí jenom efektní kulisy pro hlavní drama a zesilují jeho vyznění, dělají ten příběh dramatičtějším a méně přehledným.

Nicméně jeho základ je tento: Obrovský růst množství peněz umožněný astronomickým vzestupem dluhu vlády i dluhů rodin nemá protistranu v růstu množství dostupných služeb a zboží. Ve Švýcarsku by voliči s pohrdáním odmítli každého, kdo by tuto jasnou pravdu popíral. U nás odmítnou každého, kdo tuto jasnou pravdu říká. Proto Česká republika není a v dohledné době ani nemůže být Švýcarsko. A proto má vysokou inflaci a Švýcarsko nízkou.

P.S. Tímto textem plním slib z diskuse pod jedním z dřívějších článků. Některé okolnosti z oné diskuse zde ale nejsou detailněji zmíněny: Například otázka franku. Když se podíváme na několikaletý vývoj kurzu třeba k dolaru, nelze prohlásit trend posilování franku za jednoznačný. To je však dáno mixem opakujících se devalvací a intervencí podnikaných národní bankou, která různými způsoby vystupuje proti vlastní měně. Jasněji se vše ukáže při dlouhodobé perspektivě. Před dvaceti lety bylo na nákup jednoho dolaru potřeba zhruba 1,7 franku, nyní je to necelý jeden frank. V případě eura jde o změnu ze zhruba 1,5 franku na hodnotu pod jedním frankem za euro. Nelze se tedy dívat třeba na tříleté nebo pětileté grafy, protože ty jsou ovlivnitelné vůli centrální banky a jejím odhodláním kurz regulovat. V dlouhých řadách je ale přes kratší výkyvy trend posilování vidět velmi dobře.

Vývoj kurzu švýcarského franku a amerického dolaru