K ekonomickým důsledkům agrese

Válka na Ukrajině je neskonale ničivá a výsledkem je již nyní do značné míry zpustošená země. Ekonomicky zpustošené budou však i Ruská federace a Bělorusko. Jde o země dohromady s 200 miliony obyvatel.

V tuto chvíli nemáme nejmenší ponětí, kudy povedou hranice. O to menší jistotu máme v tom, kdo bude stát v čele těchto států, zda půjde o loutkové vlády nebo demokraticky zvolené reprezentace, netušíme ani, zda tento konflikt přežije současné ruské vedení.

Jedno víme jistě. Ten, kdo zdědí hrozivé následky konfliktu, bude Evropa jako celek.

Existuje obrovské množství scénářů. Ty nejhrozivější zahrnují jaderný konflikt, po kterém diskutovat o ekonomice a životní úrovni ztratí jakýkoliv smysl.

Naštěstí je stále podstatně pravděpodobnější, že konflikt v jeho „horké“ podobě v nějakém čase skončí. S výsledkem povětšinou neznámým, jak bylo řečeno, ale s jistotou minimálně tří států v ekonomickém propadlišti dějin.

Ať již budou ostatní okolnosti jakékoliv, pro evropskou ekonomiku to prakticky jistě znamená několik závěrů.

Bude nutné aktivovat obrovské finanční prostředky – zda to bude do novodobých „Marshallových plánů“ nebo na drastické zrychlení snahy o úplné odstřihnutí od závislosti na ruských energetických zdrojích, to není tak podstatné. Stejně, jako není nekonečně důležité, zda to bude na zásadní urychlení zbrojení nebo na humanitární pomoc směřovanou do zbídačených zemí ve snaze zabránit skutečně masové migraci – protože pokud budou boje pokračovat ještě nějakou dobu a embarga dobu přiměřeně delší, pak nemluvíme o desítkách nebo stovkách tisíc lidí, kteří se dají na pochod západním směrem. Mluvíme o milionech.

Současné nadšení Evropy (a je úžasné, že Češi stojí v první řadě) pro pomoc Ukrajině, je obdivuhodné a právem vzbuzuje pocit hrdosti. Uvědomujeme si však, že zatím dáváme povětšinou z přebytků nebo z toho, co nepotřebujeme zase tak nutně? Uvědomujeme si, že v příštích letech bude nutné při v podstatě jakémkoliv výsledku konfliktu dávat na jeho důsledky nikoliv stovky milionů, ale celá velká procenta hrubých domácích produktů našich zemí?

A znovu – ať to již bude na obnovu nyní válčících států nebo na vyzbrojování ve snaze zastavit další agresi a proměnu ekonomiky na nezávislou na ruských zdrojích. Přičemž skutečně nelze přehlédnout nebezpečí, že ekonomicky zdecimované Rusko se snadno může stát surovinovou kolonií dynamické Číny.

Budoucnost je však ještě složitější.

Předchozí vlna koronaviru tvrdě zasáhla globalizační procesy a ukázala, jak riziková je závislost na logistických mechanismech. Byl to výrazný izolacionalistický moment. Současné válečné šílenství ukazuje vyspělým demokraciím, jak riziková je závislost na externích dodávkách energií a především na státech s despotickými režimy.

Obě události nám sdělují, že klasické ekonomické paradigma vytváření zisku prostřednictvím komparativních výhod (což byl motor globalizace) je v daném celosvětovém nastavení dlouhodobě problematické. Zjevně vyžaduje nejen elementární ekonomickou kompatibilitu partnerů, ale také alespoň nějakou kompatibilitu politickou a společenskou. Pokud ale podmínkou přežití vlastního společenského řádu bude zamezení využívání komparativních výhod (sankce ve svém důsledku nejsou nic jiného), znamená to nutně další obrovské náklady. A náklady znamenají nutně a nezastavitelně pokles životní úrovně.

V tuto chvíli, kdy vyděšeně sledujeme boje o Charkov či Kyjev, se každou hodinou mění náš budoucí svět. Možná, že v dlouhodobém výhledu pozitivně. Těžko říct. V krátkodobém a střednědobém výhledu však zcela jistě negativně.