Fungují sankce nebo nefungují sankce?

Maďarsko chce navrhnout zrušení protiruských personálních a ekonomických sankcí. Hlavním argumentem je, že nefungují. Je to zajímavá otázka, přičemž odpověď je závislá na jediném: Co si kdo představuje jako „fungování“?

Když začaly vyspělé země a s nimi i řada dalších uvalovat na konci února 2022 sankce na Ruskou federaci, existovala určitá skupina lidí, kteří pod vlivem jejich masivnosti (či čeho) věštili rychlý pád ruské ekonomiky. Možná byla ta jejich očekávání až příliš sdílena médii, takže to nakonec mohlo vypadat jako hlavní myšlenkový proud ve veřejné diskusi na toto téma.

Ve skutečnosti tím nikdy nebyl. Většina relevantních ekonomů a konec konců i politiků totiž říkala něco jiného: Sankce Ruskou zasáhnou, ale nelze si představovat, že se pod jejich tíží Rusko zhroutí. Konec konců ZDE je jeden text na toto téma pro ukázku.

Abychom si to představili na nějakém vcelku jednoduchém modelu.

Řada zemí je cílem poměrně rozsáhlých mezinárodních sankcí. Žádná na tom není ekonomicky nějak skvěle, ale také se nedá říct, že by se doslova a skutečně hroutily. Klasický příklad je Kuba, ale můžeme sáhnout po Venezuele, Severní Koreji, Íránu… Všechny tyto a mnohé další státy ve větší nebo menší míře čelí nějak rozsáhlým sankcím. A u všech platí, že je to poznamenává, je to pro ně velký problém, má to značný dopad na životní úroveň obyvatel, ale to pořád není nic, co by se dalo nazvat „zhroucením“.

Konec konců, když jde doopravdy do tuhého, tak se vždycky najde nějaký spojenec, který pomůže. Když už ne přímo, tak alespoň s nějakým obcházením obchodních omezení, zprostředkováním jinak nedostupného zboží a podobně. Je to drahé, zoufale neefektivní, ale nějak se to vždycky udělá.

Takže sankce nepřivedou ekonomiku ke krachu, k rozpadu, k ničemu tak dramatickému.

Co sankce mohou, to je zabránit rozvoji a nasměrovat zemi k postupnému, avšak nevyhnutelnému zaostávání. Pokud nejste schopni sdílet řešení a technologie, pokud k takovému sdílení ztratíte přístup, pak vám nutně začne docházet dech. Obejít sankce jistě lze, ale není možné to dělat v rozsahu, který pokryje celkové potřeby ekonomiky a spotřebitelů. To má jednoduchý ekonomický důvod – jakékoliv obcházení znamená mnoho zprostředkovatelů, zprostředkovatelé jsou drazí. Ve finále získáte to, co skutečně nutně potřebujete, ale za cenu nepoměrně vyšší, než je cena normální.

Občas se objevují tvrzení, že sankce ve skutečnosti Rusko posilují. To je z hlediska argumentační logiky a ekonomických zákonitostí tvrzení poněkud absurdní. Není jasné, jak by toho měly dosáhnout jinak, než že ho naučí hospodářské efektivitě, samostatnosti a soběstačnosti.

Pak je ale nutné se ptát, proč se těmto dovednostem Rusko nenaučilo dávno? Letmé nahlédnutí do ekonomických médií nám prozradí, že jen od roku 2010 vyhlásily vlády Ruské federace nejméně tři projekty modernizace svého národního hospodářství. Nezdá se, že by to mělo jakékoliv skutečné výsledky. Naopak neustále rostl podíl surovin a těžkého průmyslu na vývozu. Životní úroveň běžného člověka v takové zemi připomíná jo-jo. Když jsou suroviny drahé, trochu se zlepší. Když zlevní, všechno "jde do kytek". Stabilita veškerá žádná.

Navíc dokladů o tom, že sankce proti Rusku zasahují tamní ekonomiku poměrně tvrdě, je více než dostatek. A to přes informační embargo na řadu statistických dat, které bylo uvaleno za poslední měsíce. Například máme velmi nejasné informace o exportu a importu Ruské federace. Nicméně satelitní snímky ukazují vážný pokles těžby ropy (v rozmezí deset až spíše možná i třicet procent), podobně je jisté, že Rusko pálí významnou část získaného plynu (zásobníky jsou nacpané, trasy do Číny nedostatečné, kapacity zkapalňování naprosto nedostačující a těžbu není technologicky možné jen tak „přerušit“). Dostupné informace hovoří o kolapsu či skutečně vážných problémech v řadě odvětví (výroba automobilu je klasický případ).

Samozřejmě proti tomu stojí zprávy o rekordních inkasech Ruska za export v prvním pololetí roku 2022. No ano, ale to se stalo v době rekordních cen a v čase, kdy sankce teprve postupně nabíhaly, navíc nezasahovaly existující kontrakty. Všechno má nějaké zpoždění a zrovna toto je „mašina“, která setrvačností ujede ještě hodně velkou vzdálenost. Šest měsíců není tak úplně míra.

Maďarsko hodnotí výsledky sankcí, jako by šlo o sprinterský závod. Tak to ale vůbec není, Toto je běh na vytrvalecké trati. Nicméně jádrem argumentace budapešťské vlády je především teze, že na Západ mají sankce vyšší dopad než na sankcionovaného.

Ani to však není tak úplně pravda. Nemá smysl si navzájem věšet na nos bulíky. Ve skutečnosti energetická krize započala před válkou a bude pokračovat bez ohledu na to, zda sankce jsou nebo nejsou. Daleko důležitějším zdrojem problému byla a je německá energetická politika s extrémně necitlivým zacházením s celým systémem a zároveň francouzské podfinancování jaderné energetiky. Nu a ano, oboje souvisí s přehnaným optimismem o cestě k dekarbonizaci souběžně s cestou k opuštění jádra. Vysoká cena vyvolaná nedostatkem plynu je akcelerátor problému, nikoliv spouštěč.

To jsou skutečné stavební kameny krize. Potíže s plynem nazvěme s klidným svědomím sekundárními. A pokud plyn (a trochu ropu) odečteme, tak protiruské sankce nestojí vyspělé země v podstatě žádné významné peníze nebo alespoň nepřinášejí nic tak podstatného, že by to nešlo vcelku rychle a bez větší bolesti vyřešit.

Představa vlády v Budapešti, že otevřením kohoutků s plynem se svět stane skvělým místem a rajskou zahradou sršící hospodářským růstem hnaným "levným" plynem, není pravdivá. Hospodářské problémy nejen kontinentu, ale i celosvětové ekonomiky mají daleko podstatnější základy, než jsou dvě roury na plyn. Jejich popis by vydal na knihu, ale jen na okraj: Patří mezi ně i populistická socializace vyspělých ekonomik, ve které právě maďarská vláda patří s přehledem na špičku pelotonu.