Co mají společného Čína a Enron

Myslíte si, že největší hrozbou pro světovou ekonomiku je válka na Ukrajině a suroviny? Ale kdeže. Při vší úctě k ruské ekonomice a fascinujícím surovinovým zdrojům Sibiře: Skutečný problém pro příští roky je Čína.

A zase. Nechme být politiku. Poslední sjezd tamní komunistické strany sice vyvolal vzpomínky na Velkého kormidelníka Mao-ce-tunga včetně kultu osobnosti, ale to je tak nějak vnitřní věc Číny jako takové a to si budou muset Číňané vyřešit nebo se s tím vyrovnat sami. Ve skutečnosti je potíž schovaná trochu jinde než ve výsledku několikadenního jednání.

Ideje totiž mají následky, jak nás poučil Richard Weaver. Takže nejde o těch několik dnů, ale o posledních osm let čínského politického vývoje, které byly cestou od náznaků (politických) reforem zpět k uniformitě. To se nutně muselo nějak projevit.

Z dějin velmi dobře víme, že utužování politického systému naprosto nutně vede k utužování systému ekonomického. A pořádně „utužený“ ekonomický systém vede k jedinému: K postupnému, ale neúprosnému snižování efektivity. To může trvat dlouhé roky, dokonce to může přinést i období dynamického růstu, nakonec si to však vždy a bez výjimek vybere konečnou daň. Zažil to starověký Řím. První století císařství bylo obdobím největšího ekonomického vzedmutí říše. Následovaly dvě století úpadku občas relativně úspěšně maskované obsazováním nových území, které bylo vystřídáno stále drtivějšími porážkami a na konec i úplným hospodářským i politickým rozvratem. Nacistické Německo bývá označováno za ekonomický zázrak. Nebylo. Málo se to ví, ale v roce 1938 před záborem českého pohraničí a následným vyvoláním války stálo před ekonomickou krizí. Režim válku nutně potřeboval. Trochu podobně to zažil opakovaně a na konec zcela fatálně sovětský ekonomický systém. Každý ten příběh byl trochu jiný, jenže ono nezáleží až tak na vnějších okolnostech. Záleží jenom na míře onoho „utužování“.

Ale jak již bylo řečeno, ani poslední čínské politické změny, jakkoliv při pohledu ze zahraničí mohou vypadat negativně samy o sobě, nejsou ten problém, o kterém je řeč. Ten totiž postupně bobtná dlouhé roky.

Čínská ekonomika je plná vnitřních nerovnováh a problémů. Již v minulém desetiletí vystrkovaly růžky, ale byly přehlušovány pravidelně sice (z historického pohledu) menšími, ale stále obdivuhodnými růsty hospodářství. Jenže ono je to trochu jako onen slavný okamžik, kdy správní rada americké energetické společnosti Enron na začátku prosince 2001 oznámila největší růst v dějinách firmy… a také nutnost přecenit aktiva za 600 milionů dolarů. Vedení firmy tehdy konsternovaným zaměstnancům a investorům řeklo: Rosteme jako z vody, což je skvělé, ale jsme v bankrotu, což je trochu horší.

Vnitřní dluh Číny je něco, co si v českých poměrech těžko představit. Nebo si umíte představit osm a půl bilionu dolarů? Jenže to je jenom vládní dluh a představuje zhruba 50 procent HDP. Celkové čínské zadlužení (vláda, municipality, podniky, domácnosti) je někde nad úrovní 300 procent HDP (třeba tak asi 53 bilionů dolarů). Touto dobou možná atakuje 400 procent. Na rozdíl od vyspělých zemí to nevíme přesně, protože tamní systém maskování dluhu je neobyčejně vynalézavý. Infrastrukturální projekty municipalit jsou například financovány neobyčejně složitou strukturou státem zajištěných fondů, které vydávají obrovské množství různorodých dluhopisů. To trochu připomíná jiný americký příběh, tentokrát ten s CDO (collateralized debt obligation), u kterých se (s mírnou nadsázkou, ale nikoliv velkou) v roce 2007 zjistilo, že ono collateralized (zajištění) je dáno přes X převodových pák hypotékou na polorozpadlou chatku nezaměstnaného černocha kdesi v Mississippi. Což není zase tak velký rozdíl oproti zjištění, že váš dluhopis je zajištěn několika kilometry dálnice, po které projede kdesi na pomezí Tibetu pár aut za hodinu.

Zatímco absolutní dluh je trochu záhadou, analytici se více méně shodují, že jenom v letech 2010 až 2020 se čínský celkový dluh minimálně zdvojnásobil. Zapomeňme na chvíli na hodnoty v dolarech nebo na jednotlivé relativní růsty. Zde je podstatné to naprosto šílené tempo.

Což by ale pořád nebyl zase takový problém, kdyby hospodářský růst zůstal na úrovni desetiletí předešlého. Čili: Kdyby se růst dluhu promítal do růstu HDP. Jenže nezůstal a nepromítal. Jak ostatně ukazují pěkně následující grafy.

Graf: Meziroční reálné růsty HDP v Číně

V roce 2021 přišlo po celosvětově mizerném roce 2020 vzepjetí na osm procent růstu, data za rok 2022 jsou však „špatná“ (3,2 procenta) a výhledu na rok 2023 (4,4 procenta) se obecně příliš nevěří. Proč ty uvozovky u slova špatná? Protože 3,2 procenta růstu by ve vyspělých zemích byla velká paráda a důvod k oslavám. Jenže pro zvládání čínského dluhu a pro jeho přirozené umořování nebo alespoň udržování na stejné úrovni ve vztahu k HDP je potřeba růst minimálně zhruba šest procent. A to je hranice, která je v danou chvíli v nedohlednu.

Ještě lepší obrázek poskytuje graf po celých dekádách vývoje.

Graf: Průměrné roční růsty HDP Číny podle dekád

Pěkně to celé dává najevo a shrnuje čínská měna jüan. Jak ostatně ukazuje další graf.

Graf: Vývoj kurzu jüanu k americkému dolaru

Čínské vedení stojí před těžkou volbou.

Může dále otevřít dluhová stavidla, pumpovat do ekonomiky další úvěry a doufat, že ve stále rigidnějším hospodářském systému dokáže zajistit jejich vysokou efektivitu, která se překlopí do dostatečného růstu HDP. Čili se pokusí ubít dluh dalším dluhem. Což je možné, avšak pouze za splnění podmínky opravdu vysoce efektivního využití dluhu.

Pravděpodobnější ale je, že tím se problém jenom odloží za cenu jeho dalšího zvětšení.

Nebo může přistoupit k reformám, nutně velmi bolestivým. Aniž bych se tvářila jako odborník na vnitřní čínské poměry, tak mi to připadá pro čínské vedení politicky neúnosné. Znamenalo by to přiznat, že posledních deset let bylo špatně, tentokrát bez uvozovek.

Abychom si problémy velké východní říše nějak zasadili do souvislostí. Přes zadýchávání čínské ekonomiky v minulé dekádě tvořil její růst zhruba 40 až 50 procent celkového světového růstu. Takže čínské potíže jsou globální potíže.

A to ani raději nemyslet na možnost, že by se čínské vedení rozhodlo vyřešit problémy nějakým tím zahraničním dobrodružstvím.