Jsou naše názory tvořené sdělovacími prostředky?

Kdysi prý proběhla tato rozmluva athénského filozofa a mohl to být kdokoliv. "Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?""Počkej chvilku," odpověděl Sokrates. "Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.""Tří sít?"

"Přesně tak," pokračoval Sokrates. "Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?"
"Ne," odpověděl ten člověk, "vlastně jsem to jenom slyšel."
"Dobře," řekl Sokrates. "Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?"
"Ne, naopak."
"Takže," pokračoval Sokrates, "chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct užitečné?"
"Ne, moc ne." "Dobrá," uzavřel Sokrates, "to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?"

Stále se setkáváme kolem sebe s hodnocením druhých od těch, kteří jsou si zaručeně jisti, že oni ví a jsou tím i předurčení a mají právo tím i právo hovořit a soudit jiné.

Reakce kohosi na můj předchozí článek o hlavě našeho státu byl ve smyslu její hodnocení jako egoisty, politického propagátora…atd. Nejsem blízkým přítelem našeho prezidenta, nejsem ani na jeho úrovni, a protože nepřipouštím aby media ovlivňovaly můj zdravý úsudek. Uvědomuji si že, moje kritika či hodnocení toho, koho osobně neznám, by vyznělo minimálně směšně.

Pokud byla určitá hysterie před volbou prezidenta jednotlivých politických stran i ostatních občanů naší republiky, považoval jsem to za běžné, protože kde jde o moc, ne příliš čisté praktiky boje jsou běžné jako v ostatních státech světa.

Mě však překvapilo nejen u některých neúspěšných kandidátů, ale i části zklamaných voličů, když se nedočkali „vlastní oblíbené hračky“, že urážlivé výpady, kritiky a zesměšňování pokračovaly a i tehdy, když vše bylo rozhodnuto a čekal se návrat určité slušnosti a morální vyspělosti.

Dnes dva dny po volbách jsme na tom stejně. Někteří politici neunesli svůj neúspěch, rozhodnutí občanů berou jako zmanipulování negramotných, určití vítězové budou v jejich očích stále spolupracovníci STB, puč ve straně vítězů bude nějakou dobu zaplňovat večerní zprávy a pro opozici zbudou korýtka, od kterých se dá dělat stále velká politika. Zaplacené kroužky na volebních lístcích nás měli přesvědčit, kdo že je ten nejoblíbenější, a hra s občany tohoto národa pokračuje.

Pokud se voliči dali opět zlákat velkými stranami, které zde něco určitě nezmění, můžeme si přeříkat moudrost našich předků: „Co jsme zaseli, to sklízíme“. A tak nejspíše není čas ani místo pro hysterii. Zatím náš národ není tak jednotný, k volbám opět určité vysoké procento nedorazilo a tak vlastně vše při starém. A strašák v podobě KSČM? To již zde bylo a tak nezbývá než doufat, že rozum a oddanost našemu národu zvítězí i u politických stran a vláda s podporou většiny bude sestavena, ať to bude kdokoliv s kýmkoliv. Nic není podraz na voliče, je to stále jen boj o moc všemi dostupnými prostředky.

Ale to nic nemění na skutečnosti, že i přes politické neduhy běžné doby by měl každý z nás preferovat osobní morálku a hrdost na svůj národ a to i přes každodenní masáže v mediích.