Nevěra. Zrada manželství. Přichází po ní rozchod?

Přemýšlím, co přesně ve mně vyvolává ten niterný vztek, který mě nutí si představovat, jak ostře házím manželovy věci do kufrů a pak je posílám vší silou dolů ze schodů. A nejen to.   

Vytváří mi ekzém i kyselé nálady. Vztek ze mě dělá protivnou a často ukřičenou fůrii. Dohání mě na hranu alkoholismu a dělá ze mě horší matku. A i když už se to stalo před hodně dlouhou dobou – táhne se to jako smrad za hodně pomalým traktorem s hnojem – ten vztek pochází z pocitu strašné zrady, který ve mně ten muž zanechal. Ten muž, se kterým jsme si před desítkami lidí řekli své ano a vyměnili si před jejich zraky prstýnky i slib, že spolu budeme v dobrém, zlém, v nemoci i ve zdraví. Kdybychom byli věřící, klidně bychom si to všechno slíbili i před Bohem. A bylo by to úplně stejně jedno. Jak kolečko u trakaře. 

Když se jeden rozhodne z nějakých důvodů ze vztahu vystoupit za někým jiným, tak to prostě klidně udělá. A to bez ohledu na nějaký trapný a s postupem let a počtem podvodů čím dál ubožejší slib manželský. Lidé to prostě dělají. A nejen v manželství. Kdo nikdy v partnerství nepodvedl? 

Moc dobře si vzpomínám na své dospívání – já i všichni mí vrstevníci jsme byli do jednoho přesvědčení, že nevěra je hnus a že se nás nikdy týkat nebude. A pak později mnohokrát stáli na různých stranách. Buď jsme sami podváděli nebo se na podvodu jinak podíleli, kolikrát i nevědomky. Postupem času museli všichni dospět. Uvědomit si, že nevěra je nedílnou součástí milostných životů. Přesto se většina vydala cestou trvalého partnerství a i ti největší skeptici, jako jsem byla například já, i manželství. 

A teď tu sedím a usilovně přemýšlím, kde se pořád ještě bere ten zdánlivě nekonečný vztek. A pořád mě napadá jen ta zrada. Ten pocit, že jsem žila pro děti a pro něho, zatímco on chodil domů, přetvařoval se, jak je všechno perfektní, aniž by mi řekl, že není a pak chodil za ní. Aby jí vykládal, jak moc mu to doma nefunguje. O čemž jsem neměla ani ponětí. Jo, tohle je přesně ten pocit, ze kterého se pořád ještě obracím naruby. Ta faleš a lži. Aniž by začal s tím, jak nespokojený se cítí ve vztahu ke mně, začal si budovat vztah nový. Samozřejmě, že ne poprvé. Tady nejvíc platí, že dokud to vidět nechceš, tak to prostě nevidíš. 

Nejvíc smutné je, že to prožívám už tři roky. Tři roky se snažím s ním rozejít a bylo by to neskonale jednodušší, kdybychom spolu neměli tři děti. Bývala bych sebrala svou hrdost a zmizela od něj okamžitě, ale s každodenním sledováním třech dětí a domova, který jsme jim spolu vybudovali, mě odvaha odejít doposud vždy opustila. Zkoušela jsem všechno možné i nemožné, mnohokrát to už už vypadalo na skutečný rozchod. Aby se za pár týdnů zase ukázalo, že to žádný skutečný rozchod ještě zdaleka nebyl. Často jsem se do vztahu vracela, pracovala na něm, pořád jsem ho přemlouvala, aby na něm pracoval se mnou. Kvůli celku, kvůli dětem. Nakonec nějaký čas neodešel, ani když jsem měla dítě s jiným. Pořád tu byl, pomáhal. S domácností, s dětmi. Zároveň byl pořád i s ní. A to i v dobách, kdy jsem si myslela, že je se mnou.

 

Říkám si, kdy je ten správný čas odejít?

Jako odpověď se mi nejvíc jeví – bylo to před třemi roky. Měla jsem to udělat hned. Celé jsem si to jenom o tři roky prodloužila. Dá se říct, že už ten rozchod takhle dlouho v různé intenzitě prožívám. Kdybych to bývala udělala hned, teď už bych byla podstatně dál, zhojená a v klidu. Já jsem se rozhodla pro delší a za to horší cestu. Bylo to (a ještě stále je) jako tahání kočky za ocas. Je tu ale jedno podstatné plus. Děti měli o tři roky déle rodiče pod jednou střechou. Plus minus. Bylo mnoho a mnoho chvil, kdy jsme ještě byli regulérní rodina. A děti to viděly, mohly to načerpat. Kéž by se tak stalo. 

Taky se říká, že lidé by spolu neměli zůstávat kvůli dětem, ale naopak se kvůli nim rozejít. Není to ale snadné rozhodnutí. Není lehké rodinu definitivně rozdělit, když je ve mně pořád zakořeněný dojem, že děti potřebují rodiče pohromadě. Nechci, aby můj syn a hlavně moje dcery vyrůstali bez otce, jako já. Nebo aby měli regulérní dva domovy ve střídavé péči. Ale taky jim nechci už ukazovat tenhle vysoce nefunkční partnerský vztah. A ještě méně si pro ně přeju, aby ho pak aplikovali ve svých vztazích. 

Já vím, že rozchod je nedílnou součástí životů, ale každý, kdo má v partnerství děti, musí uznat, že je sakra těžké se k němu odhodlat. 

Celá tahle zkušenost mě samozřejmě dovedla k zamyšlení nad monogamií a institucemi jako je manželství, rodina. Sláva všem čestným a uvědomělým mužům i ženám! 

Ne, že nevěřím na lásku, naopak, lásky je všude moře a moře. Jenom je pro mě už těžké věřit v tyhle definitivní svazky. Možná je lepší se k nim neupínat. Možná je lepší mít jenom radost, když to v daném období funguje, těžit z toho. A doufat, že to nikdy nepřejde, a to se taky stává! Mnoho partnerství prostě vydrží, a to třeba i přes nevěru, já vím. 

Ale podle mě je trvalé partnerství pro dva velmi uvědomělé lidi, kteří spolu chtějí být a mají pro to oba velmi pádné důvody. A zároveň vůli a chuť v tom vztahu spolu být. Když to tam jeden takhle má a druhý nemá, je to prostě nekompatibilní.

I když třeba na začátku byla velká láska. 

Vůbec se nedivím všem těm singl lidem, kteří prostě chtějí být singl. Třeba proto, že už za dobu hledání ideálního partnera prostě ideály ztratili. Nebo jenom chtějí pěstovat různé druhy “zvláštních” vztahů. A taky naprosto chápu i ty, kteří pak přece jen z téhle cestičky odbočí na dlouhou a náročnou cestu trvalého partnerství. Protože každý chce nakonec věřit, že zrovna ten jeho vztah všechno vydrží. 

A já chci věřit, že mezi ně za nějaký čas taky budu zase patřit!