A jak slavíte Mikuláše vy?

Odjakživa nejsem zastánkyní manipulace typu: „Jestli hned nepřestaneš, přijde támhleten pán a vynadá ti.” Jako ne, támhleten pán si hledí svého.  A já si mám hledět svého dítěte a umět s ním komunikovat. 

Komunikovat tak, abych mu nemusela hrozit cizím pánem…

Přesto jednou v roce přijde čas, kdy společnost straší děti čerty a mně to nepřijde v pořádku. 

Už jako dítě si pamatuju na jistý druh stresu, který ten adventní večer přinášel. Máma mě vždycky pěkně oblékla a čekalo se na příchod trojice, já před ně musela vystoupit zpoza máminy sukně a jako cvičená opička přednést básničku, za což mě odměnili pytlem sladkostí. Ta potupa mi za to jistě stála, i na to si vzpomínám. Ale kárání od cizího člověka oblečeného v Mikulášském kostýmu, jsem musela vyloženě přetrpět. Zajímavý mix pocitů jsem měla vždy, když jsem je zahlédla v kuchyni, jak do sebe klopí panáky s mými rodiči. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale teď mi to celé přijde vysloveně zvrhlé. 

Od doby, co mám svoje děti, jsem věděla, že bych je takovému tlaku nikdy nevystavila a vždy jim dokolečka opakovala, že trojice Mikuláše, anděla a čerta, kterou ten večer potkáváme na ulici, jsou převlečení lidé a že nemají mnoho společného s historickou postavou pravého svatého Mikuláše. Udělali jsme si vlastní tradici, kdy se jdeme projít, posloucháme čertovské zvonění a snažíme se zahlédnout anděla, ale nikdy nikoho v převlecích nezveme domů, ani nevyhledáváme jejich kárání a už vůbec nenutíme děti Mikulášovi vykládat nějaké básničky za sladké zuby kazící nesmysly. 

Vždycky si ten večer čteme příběh o pravém Mikuláši. Pracuji s tím příběhem podobně jako s příběhem o Ježíškovi – neberu to jako lež a manipulaci, ale naopak nechávám dětem velké místo pro fantazii a nějaký zázrak. Nás tedy Mikuláš nenavštěvuje osobně, protože by to všechno nestihl obejít, ale nechává nám balíčky s bramborami a povětšinou zdravějším i nezdravým mlsáním za oknem nebo na terase. Vždy přiloží dlouhý dopis, kde dětem vylíčí, jak se poslední rok chovaly, co bylo dobře, co případně ne a pochválí, nebo je pokárá. Je to parádní reflexe, kdy se i já musím zamyslet, jak se vlastně děti posunuly, co jim jde, v čem vynikají, kde mají naopak rezervy a potom to všichni společně čteme a přemýšlíme nad tím. Praktický dopad takového dopisu samozřejmě vydrží maximálně pár dnů, někdy jen do rozbalení prvního sušeného ovoce, ale to je stejné se všemi takovými snahami… Jakože nemyslím si, že čertem vystresované a vyplašené dítě vydrží  „sekat latinu”  déle…

5. prosince 2020

Před pár lety jsem ale i já podlehla nátlaku a nechala se přesvědčit sousedem k účasti na této podivné Mikulášské události. Mohla jsem říct, že na tu slávu odejdeme, ale nějak by se to asi nehodilo, nechala jsem se zkrátka do té situace natlačit a moc dobře jsem věděla, že nebude komfortní pro nikoho z naší rodiny. 

Měla jsem za úkol připravit dětem balíčky, které si ti tři převlečení lidé vyzvedli u branky. Akce probíhala u souseda na zahradě, byla už tma, čert byl odporně děsivý a naše balíčky asi navrchu, takže z deseti dětí přišla na řadu první naše tehdy pětiletá dcerka. Měla předstoupit před převlečenou Mikulášku, která hned z první a bez jediné informace o mém dítěti spustila: „Ty jsi tento rok hodně zlobila a neposlouchala rodiče, že?“ 

Pominu-li fakt, že tohle moje dítě bylo v té době opravdu nejzlatější z celé smečky, tak i kdyby opravdu zlobila a neposlouchala, tím spíš by se v tu chvíli roztřásla a rozplakala, což se samozřejmě stalo i tak a během několika sekund jsme kolem ní stáli všichni z rodiny a utěšovali ji. Když po ní vzápětí Mikuláška vyžadovala básničku, měla jsem chuť tu slečnu poslat do horoucích pekel, protože už mi samotné bylo do pláče a jen jsem zoufale opakovala, že přesně proto tohle neděláme. Dcerka se zmohla jen na šeptání básničky tatínkovi do ucha a ten ji opakoval. 

Je mi nepříjemný celý ten autoritativní koncept. Nechci, aby moje děti jenom tak z nějakého principu odříkávaly básničku na povel a za odměnu, přestože se cítí nepříjemně.

Později, když došla řada s Mikulášským odměňováním dětí i na naši nejmladší dcerku, jsem před ně nakráčela s ní v náručí a rovnou jim řekla, že sice ve dvou a půl letech básničku umí, ale určitě jim nic vykládat nebude. Pro desetiletého syna byla situace spíš trapná než cokoliv jiného a důležitý pro něho byl balíček se sladkostmi. 

Měla jsem z toho setkání velké výčitky a tehdy nejmladší dcera v noci několikrát z ničeho nic křičela ze spaní, což je minimálně zajímavá náhoda. Spíš jsem to ale regulérně dávala za vinu celé téhle stupidní zvyklosti a sama sobě, že jsem podlehla tlaku a dělala proti svojí vůli něco, co jsem nechtěla, jenom abych se přizpůsobila sousedům.

Z dětství si vzpomínám na směs vzrušení a strachu, která se ve mně ten čertovský večer podivně mixovala, až mi z ní bývalo úzko. Asi tak jako při sledování hororu. Hororovým experimentem jsem si procházela jako náctiletá. Moc dobře si vzpomínám na to těšení a nepříjemný stres zároveň a taky si moc dobře vzpomínám, jak moc mi to narušovalo spánek. Odporné scény se mi vrývaly hluboko do hlavy a přicházely s každým zavřením očí. Po zhlédnutí Kruhu jsem s hrůzou obcházela televizi… A to šlo jen o film v televizi. Díky bohu jsem se s žádnou Samarou nikdy nemusela setkat tváří v tvář a čelit jejímu zlu a odpornému zjevu v reálném světě. Můj hororový experiment trval několik let, než mi došlo, že to fakt není můj šálek čaje a že tyhle nadbytečné stresy ve svém světě nechci. 

Velká spousta dětí ale nedostává na výběr. Rodiče je straší čerty a pak jim je pátého prosince ideálně pozvou do obýváku. Do jejich teritoria, které by mělo zůstat místem stoprocentního bezpečí a jistoty, že máma s tátou při nich stojí. Bez kompromisů. Ale oni je klidně vydají napospas čertovi a Mikuláši. 

Já se neupínám k něčemu tak děsivému jako je čert nebo koneckonců cokoliv, co děti straší nějak zvenčí. Ve vztahu s dětmi se spoléhám na sebe a své komunikační schopnosti. Nejde mi to vždy, máme konflikty, nedorozumění, děti mě někdy fakt neposlouchají, ale to všechno mi přijde v pořádku. Zatímco narušování důvěry mezi rodičem a dítětem prostřednictvím jednoho adventního večera mi v pořádku prostě nepřijde. 

Mikuláše a čerty jenom do pohádek! Hawk.