Všechno je to jenom období

Tak často jsem to říkala během výchovy svých dětí, až jsem to převedla docela ultimátně i do jiných sfér svého života. A nedám na to dopustit. 

Vědomí, že všechno je jenom období, je úžasně úlevné v době deprese a naopak nekomfortně skličující v době vrcholu blaha a pocitu štěstí. 

Vím, že období, kdy jsou děti malinké a celé noci prořvou, dříve či později vystřídá období, kdy se kvůli nim stejně nevyspím třeba proto, že celou noc zvrací. Ať už kvůli nemoci nebo proto, že se v době dospívání poprvé opijí. Věděla jsem, že přejde období, kdy bylo potřeba děti kojit a přebalovat nebo kdy v rámci odplenkování zasvinily půl domu... Dokonce si uvědomuju, že jednou budou všechny moje děti dospělé a nevím, jak to udělám, ale mně bude zase aspoň třicet! 

září 2021

Přistihla jsem sama sebe. Normálně mě už ani nenapadne jít přes den dospávat noc. Fakt už si na to ani nevzpomenu. Zatímco s prvním dítětem jsem si chodila lehat naprosto pravidelně a hekala únavou pokaždé, když se syn místo dvakrát za noc, vzbudil třikrát. Při druhé dceři jsem dodržovala pravidlo „když spí dítě, spím taky“, dokonce ještě při třetím dítěti jsem si sem tam odešla lehnout hned dopoledne, protože jsem špatně spala. Poslední měsíce je vrchol odpočinku, když si lehnu uprostřed dne na podlahu a na pár sekund zavřu oči. To je zen. Někdy se cítím tak nesvobodná, že mám pocit, že moje tělo už ani není moje. Pořád ho okupují děti. Když sedím nepohodlně složená na tvrdé stoličce, za ruku mě drží z každé strany jedna dcera a mě zebou nohy, chce se mi čurat a do zad mě studí zeď, zívám, chci jít spát nebo se aspoň osprchovat a nemůžu. Čekám, až usnou a když počtvrté vzbudí jedna druhou, bouchnou ve mně saze a šeptem na ně křičím zoufalství ze svého nekomfortu. A ony přitom jenom chtějí, abych s nimi byla, když usínají. Chtějí mazlit mámu, takhle to říkají.

Za pár let mi to bude chybět. Možná si budu přát, aby byly někdy ony se mnou, až budu usínat. A ony nebudou chtít. Nebo jim to bude nepříjemné. Vážně, vážně si ty chvíle dokážu i vychutnat. Ale po celém dnu v zápřahu je to tak složité! Navíc s vědomím, že jen co se zvednu od nich, ozve se v chůvičce můj nejmladší syn a já místo do sprchy poběžím udělat ze sebe dudlík, aby mohl zase usnout. A takhle to půjde do rána ještě nesčetněkrát. Někdy mi připadá, že s tím prsem v puse spí snad celou noc. A já mám křeče v zádech a všude a vlastně nespím, protože si nemůžu lehnout do polohy, ve které bych mohla i spát. Ale to všechno přejde. Za pár let se budu budit panikou uprostřed noci z toho, že děti nejsou doma. Budou někde bůhvíkde a bůhví s kým a bůhví co dělat a já budu hysterická, aby se mi všichni ve zdraví a v pořádku vrátily domů…

 

září 2023

„To přejde, mami, neboj.“ Komentuje dvanáctiletý syn můj několikátý vpád do jeho pokoje a vyčítavý pohled, že už zase nebo ještě pořád sedí za obrazovkou svého nového počítače… Má pravdu. 

Všechno přejde a přijdou jiná období. A každé bude mít svoje světlé a stinné stránky. Nakonec je vůbec nejlepší žít nejlíp to, co je právě teď a nečekat na období jiné. 

Vysvětlete to ale mámám. Někdy tomu nemůžeme uvěřit… a nejvíc o tom vědí ty, co vychovaly mnoho dětí. Mnohamámy. Již brzy v knižní podobě.