Vaříme, zpíváme, hubneme!

Proč když zapnu televizi na mě vyskakují pánvičky, hrnce, kvedlačky, mikrofóny, ohrané tóny, třpytivé outfity, obří lidi, pot a dřina bez jediného dorta?! To už je vážně k zbláznění! Televizi k životu nepotřebuju, ale už ani na to žehlení není šance na vkusnou kulisu. Zbývají jenom zprávy, a tak je to samá politika, přírodní katastrofa, tragédie nebo válka! Kam ten svět spěje?

Nejsem žádný televizní maniak, ale jsou chvíli, kdy si ji ráda zapnu, tak například, když jsem doma sama, abych se necítila úplně osamocena. Lidský hlas, byť reprodukovaný mi dává pocit, že tu se mnou někdo je, především, když se setmí, to bych bez zvuku asi totálně zešílela. Nemám ráda tmu a ještě ke všemu jsem tak trochu posera, ani bobřík odvahy z dětství ze mně žádného hrdinu neudělal, a proto jak se něco šustne, zacinká nebo zachrčí, mám oči navrch hlavy. Takže, abych tohle všechno eliminovala pouštím televizi, jdu vařit, u digestoře je také zaručený kravál nebo si pustím muziku a vrhám se do úklidu.

Pokud nic z toho nefunguje, jdu spát, protože tak tvrdý spánek jako mám já by mi záviděl kdejaký insomniak a o nejlepším pěvci, kuchařovi a tlouštíkovi si můžu nechat maximálně zdát! Soutěže a reality show, kterými jsme krmeni od rána do večera, den co den nestojí ani za vteřinu naší pozornosti. Ale každému dle gusta... Já si ráda uvařím sama, zpívám si nejčastěji v autě a nějaké to kilo mě nemůže rozházet:)