Už jsou zase fuč!

Je to jako sen, dva měsíce utekly jako voda z vodovoda. Tolik jsem se těšila, až nás rodiče přijedou navštívit a již před týdnem jsme jim mávali na letišti. Loučení mi dělá těžko na srdci a čím jsem starší, tím je to těžší. Je to nostalgie, stesk, je to skutečnost, protože sama jsem máma? Nesnáším loučení a obzvlášť to s rodiči, nejradši bych tuhle část setkávání vymazala.

Nezapomenutelná dovolená, to bylo moje heslo, s kterým jsem chtěla, aby rodiče odlítali domů. Vzali jsme je na týden na Sunshine Coast, Gold Coast a Fraser Island, viděli nejbližší okolí Sydney, bezpočet pláží, centrum města i národní parky. Velký dík patří mému tenistovi, který všechno zorganizoval, připravil a vůbec naplánoval. Chtěli jsme, aby si tu Austrálii taky trochu užili. Nejvíc se ovšem těšili na vnučku, a z tohoto pohledu jim byla Austrálie tak trochu ukradená. Jiná země, jiné zvyky, jiní lidé, ceny a mentalita,... to vše a ještě o něco navíc jsou důvody, proč by zde nechtěli žít. Sydney je špinavá vesnice se starými zástavbami a neudržovanými domy, ale také s přepychovými vilami s upravenými zahradami jako z katalogu realitní kanceláře. Austrálie je země plná kontrastů.

Žiju tady, protože tu momentálně mám dobrou práci, a přesto bych někdy raději byla doma, i když tam na mě žádná zajímavá práce nečeká. Mám zde "svůj" domov, v Čechách bych si musela domov znovu vytvořit. Mám tu svá oblíbená místa, oblíbené dobroty, které by mi doma chyběly, atd. atd. Můj neustálý vnitřní boj, kvůli kterému Sydney nenávidím a zároveň ji miluju. Zkratkovitě mám stavy, že bych sedla na první letadlo a okamžitě odfrčela. 

Rodina je pro mě důležitá, jedinečná, svatá, společně strávený čas je kvalitně strávený čas, chci minimalizovat rodinné chvilky na vlnách skypu, ale díkybohu za moderní technologie, jenže čeho je moc, toho je příliš. Nyní není ten správný čas na kompromisy, ale zřejmě jednou dojde k tomu říci: "Au revoir Australia".