Strange place, strange shops even strange people

Naplánovali jsme si sportovní odpoledne a rozhodli jsme se pro squash. Hrávala jsem ho kdysi pravidelně, když jsem ještě bydlela v Praze, takže jsem se vyloženě těšila, že si dám pořádně do těla a že svému tenisovému trenérovi ukážu, zač je toho loket! Hodinové zběsilé lítání v kotci mi dalo pěkně zabrat a dnes mě bolí celý člověk, cítím, že to bude zítra ještě horší. Nakonec jsem prohrála, ale porážka nebyla nijak potupná, finálové skóre 2:4 na sety jsem nakonec vzala hrdě, i když mě pěkně štvalo, že to tak nakonec dopadlo, protože spousta ztracených míčů byla vážně zbytečných. Nerada bych zapomněla konstatovat, že jsem squashovou raketu s láskou opečovávala několik let ve skříni a světlo světa spatřila, až když jsem se stěhovala do Austrálie. Je to jen otázka času, jakmile se dostanu do své staré formy, vyzvu ho opět na souboj!

Aby si to u mě vyžehlil, protože jsem prvních asi deset minut byla dost naštvaná a tvářila se jako bublina, vzal mě na večeři. Zajeli jsme do čtvrti zvané Newtown, ale já jsem si ho po chvilce přejměnovala na Boystown, neboť výskyt homosexualních párů bych nespočítala na svých dvou rukou ani nohou - holky s holkama a kluci s klukama. Okamžitě jsem se přenesla na Petřín, kde jsem si vybavila ten krásně praštěný videoklip k tolik známé písni, je to fajn, že se mají rádi, že to umí dát veřejně najevo, až je z toho vzduch sytě provoněn láskou. Chvílemi jsem si také připadala jako v Haunted House, což jsou obrovské strašidelné domy v US, které se objeví vždy v době Halloweenu. Je to trochu silnější verze českého bobříka odvahy, neboť strašidla jsou neuvěřitelně reálná, že začínáte pochybovat, že jste pouze součástí zábavního podniku a všechno je to vlastně jenom hra. Tak nepříjemný pocit jsem neměla už dlouho a nemohla jsem se dočkat, až vylezu ven! Ale zpět do Austrálie - procházka po hlavní třídě Newtownem nebyla tak děsivá, ale spousta strašidel tam teda běhalo. Obecně mi přijde, že místní nemají o módě vůbec šajn a slovo vkus snad nikdy v životě neslyšeli. Paradoxně mě to fascinuje, co jsou si někteří schopni na sebe obléci. Kombinace barev, stylů a střihů jsou kreací možná tak nějakého návrháře z Marsu. Vlastně takové jedince obdivuju za tu odvahu, s kterou vyrážejí ze svých domovů, aby se ukázali ve svém novém kosmickém outfitu.  Já takový hrdina rozhodně nejsem, brzdí mě moje vlastní soudnost a stud, ale kochat bych se mohla klidně hodiny. Sedla bych si do nějakého stylového Caffé na rohu ulice, popíjela našlehané latté, pozorovala okolní šrumec a s obdivem si prohlížela ty "australsky vymóděné hvězdy".

Prošli jsme se místní kolonádou tam a zpátky a nakonec jsme skončili v útulné italské restauraci  s příznačným názvem Ciccolina. Předkrm jsme si velmi pochvalovali, pochutnali jsme si na pečených svatojakubských mušlích s květákovým pyré. Kdo by řekl, že zprvu zdánlivě nekombinovatelná kombinace bude takhle delikátní. S hlavním chodem už jsme neexperimentovali, já se vrhla na linguine s lososem a tenista si vybral italsky klasickou pizzu, vše jsme završili bilým suchým vínem. Obsluha trochu vázla, zato byla usměvavě přátelská, takže jsme ve finále odcházeli oba moc spokojeni.

Konec dobrý, všechno dobré. Příjemně strávený večer rozehnal veškeré chmury a nespokojenost nad prohraným zápasem, který se ze začátku vyvíjel vcelku dobře, se zcela rozplynuly. S plným břichem a pocitem, že jste se dobře najedli, se pravda hodnotí o trochu lépe, mozek se odkrví a tím se odstraní veškeré emotivně laděné myšlenky negativního směru. Neumím prohrávat, to se přiznám bez mučení, ale kdo by rád a dobrovolně ztrácel?! S mojí umíněností a ambicemi to prostě ani není možné, ale výzvy beru pozitivně, záplava adrenalinem mě nutí další takové souboje vyloženě vyhledávat. Cítím tím totiž příležitost, která by se tentokrát mohla otočit v můj prospěch, a proto se nemůžu dočkat, až se půjdu opět zničit do squashového kotce!