Dear Mike

S několikadenním zpozděním se ke mně dostala moc smutná zpráva. Dne 16. prosince 2011 zemřel hudební producent českých hvězd a manžel Petry Janů pan Michal Zelenka, přemohla ho rakovina plic. Zřejmě nikdy bych se o něm nedozvěděla, protože nijak záměrně věřejně nevystupoval, nezajímal ho bulvár a ani nic takového nepodporoval. Věnoval se čistě svoji práci a dělal ji zřejmě dobře, neboť byl úspěšný nejen on sám, ale i jeho žena, kterou si vzal pod svá ochranná manažerská křídla před více než třiceti lety.

Potkali jsme se v září 2010 v Chicagu, kde jeho žena koncertovala. Byl to pro mě příjemný večer, který začal společnou večeří a končil hlavním hudebním vystoupením. Seděla jsem vedle něj, smáli jsme se celý večer, ale vedli jsme řeči i vážnějšího rázu, nakonec jsme si zatancovali lépe řečeno zarockovali při libých tónech písní jeho ženy. Pamatuji si dvě věci, které mi napoprvé řekl, a to že Kateřiny jsou umíněné, ctižádostivé a většinou dosáhnou toho, co si vezmou do hlavy a také mi tvrdil, že lidé narození v neděli jsou hrozně šťastní. Kromě toho měl jako chlap obdiv k mým hlubokým tmavým očím a nohám dlouhým až na zem:)

Od té doby, co jsme se potkali jsme byli v pravidelném emailovém kontaktu, byl děsně pozitivní a inspirativní člověk. Můj úspěch pracovního přeložení do Sydney se mnou prožíval a při zmínce mého brblání, že mi dali nevhodný let mě nezapomněl vrátit na zem s tím, ať se moc nerouhám a jsem ráda, co se mi povedlo. Byl nad věcí a byl zřejmě pokorný ke všemu, co se mu kdy podařilo, protože si to vydřel a protože nic nebral jako samozřejmost. Mrzí mě, že už nebude čas sdílet s ním jeho postoje, zkušenosti, názory a ideje. Bylo by tolik věcí, na které jsem chtěla znát jeho názor jako v případě mého tvůrčího psaní. Svůj poslední email jsem mu odeslala 7. prosince, ale odpověď už nepřišla a ani nepřijde. Zaslala jsem mu poprvé svoji práci, chtěla slyšet jeho názor a netušila, že to bude email poslední. Věřím alespoň, že si to stihl přečíst, že se u toho zasmál a že měl pro mě i několik kritických připomínek, ať už pozitivních či negativních.

Naposledy jsme se viděli v Praze 7. září 2011, kdy jsem byla na šest týdnů v Čechách. Zašli jsme spolu v Dejvicích na večeři. Přijel autem, vylezl na chodník a já ho skoro nepoznala. Zestárl snad o dvacet let, byl bez vlasů a vypadal prostě jinak, chemoterapie udělala své. Ovšem úsměv na tváři měl pořád stejně veselý, jako když jsme se potkali poprvé. Bylo mi úzko, věděla jsem, čím si prošel, že má dvě těžké operace za sebou a vlastně jsem s ním o tom neuměla pořádně mluvit. Slova jako "všechno bude dobrý" mi přišly tak trapný, že jsem je vyslovit vůbec nemohla. On o své nemoci mluvil s nadsázkou a měl v sobě dost optimismu, i když nevím, zda i dost síly. Občasně pokašlával a bylo vidět, že mu není úplně nejlépe a že si je vědom závažnosti svého onemocnění. Odešel nenadále a příliš brzy, je mi z toho smutno. Věřím, že na mě při mém psaní bude dohlížet a že mě vždycky přitlačí k zemi, kdybych měla potřebu si zase na něco stěžovat. Jsem moc ráda, že se naše cesty zkřížily a že jsme se potkali.

Vyjadřuji upřímnou soustrast jeho ženě a Tobě Miku doufám, že je teď už líp i když věřím, že by Ti bylo lépe tady s námi na zemi, obklopen rodinou, kterou jsi miloval, v závalu práce, v které jsi byl profík a s pořádnou flákotou syrového masa, které jsi měl tak rád!