Podobnost čistě nenáhodná

  Lidi nejsou s ničím spokojeni. Na všem něco hledají. To čeho  se  ve  sportu  již novou ideologií  kolektivního a plánovitého  přístupu  dobylo  si  neváží  a  snad  to ani nechtějí chápat.  Když pro ilustraci  proti individualistovi Zápotkovi  v běhu  na  10  kilometrů  postavili deset běžců a každý běžel jeden kilometr  nepochopili, že zvítězila síla kolektivu   nad   jednotlivcem.   

            Nechápou   ani  princip zásluhovosti a  systémy kriterií,  díky  kterým vedoucí úloha Kolektivního  Sportu  (KS)  byla  upevněna  a  získala podle oficiálních   zdrojů   podporu  99.999   procent  obyvatel. V některých   okresech   se   vyskytly   i  případy  podpory přesahující 105 procent. Není  nic  pěknějšího,   než  když  plánovitě  nastoupí kolektiv  osmi reprezentantů  KS a před startem na 100 metrů uzavře  kolektivní závazek,  že  docílí  času 50  vteřin. Postartu  kolektiv  disciplinovaně  běží  tak,  aby  mu stačil devětašedesátiletý   zasloužilý   člen   a   propagátor  KS, mnohonásobný   reprezentant  v několika  druzích   sportů. S kolektivem  běží   lékař,  zdravotní  sestra   a  personál s mobilní   jednotkou  k oživování  pro   případ  infarktu některého  zasloužilého běžce.  Jednou  se  stalo, že  se do kolektivu  na 100  metrů dostal  nějaký neodpovědný element, který  se po  startu utrhl  od kolektivu  a v čase kolem 10 vteřin proběhl cílem, za  což byl diskvalifikován a vícekrát se  nemůže  zúčastnit  sportovních  akcí.  Od  té  doby, kdy doprovod musel  dvaaosmdesátiletého borce od  startu do cíle odnést, aby  byl splněn kolektivní  závazek, byl omezen  věk soutěžících  na sedmdesát  let, s výjimkou pro  zakládající členy hnutí  KS. Aby se řádový  občan dostal do reprezentace musel prokázat  oddanost myšlence KS.  Znamenalo to obrovské úsilí a bylo mnohem snadnější  když rodiče byli ve spolku KS a zájemce byl již jako dítě  angažován v dětských hnutích KS nebo  pocházel  z pohraničí.  Někteří  oportunisté  chtěli prosadit, aby  byl i pohybově nadaný, což díky  uvědomělostí hnutí KS neprošlo.Celkem   jednoduché  kriterium   platilo  pro   potomky zasloužilých  členů  hnutí  KS.  Bylo  samozřejmé,  že  mají nejlepší  předpoklady  pro  reprezentaci  společnosti. Někdy však dlouho trvalo, než našli svoji parketu. Syn generálního tajemníka  hnutí  začínal  v šestnácti  letech se střelbou, která se  mu již v dětství líbila. Když  v rámci kolektivní střelby  na olympiádě  zastřelil dva  své spolureprezentanty byl přeřazen na osmiveslici. Často se stávalo že se převrhly a proto se od nešťastného  utopení dvou reprezentantů začalo kontrolovat, aby  na vodní sporty,  zejména kolektivní skoky do vody  nastupovali jen ti, kteří  prohlásí, že umí plavat.  Zkusil to  i s maratónem  ale křečové žíly  nedovolily další starty v této disciplíně. Ani vrhy,  hody nebo skoky nebyly to  pravé.  Nakonec  byla  pro  syna  generálního  tajemníka zavedena disciplína zvaná gorodky.Někdy  sice  docházelo  ke  komplikacím, ale uvědomělým přístupem  s pomocí  závazků  se  zvládlo  i  nemožné.  Při některých  disciplínách bylo  nutno vyklidit  část hlediště, například při  kolektivním hodu oštěpem.  Tribuny byly  vždy obsazeny  na  99.999  procent  uvědomělými diváky s mávátky, jejichž účast byla pro jistotu kontrolována. Za reprezentaci byli organizátoři  a reprezentanti pochopitelně  velmi dobře honorování  s čímž  opět  plně  souhlasilo  99.999  procent občanů, kteří měli radost, že  se svými daněmi mohou podílet na hnutí Kolektivního Sportu.Našli se  jedinci, jak bylo uvedeno  na začátku, kterým se takovéto  sportování a odměny za  sport nezdály, ale byli to jen elementi, závidějící reprezentantům jejich zasloužené výhody. Nelíbilo se jim, že při oslavách úspěchů mohli jenom ústy  svých  reprezentantů  ochutnávat  ze  švédských stolů.  Kritizovali třeba  kolektivní skok vysoký,  nelíbilo se jim, že některé reprezentanty musel technický tým přehazovat přes laťku.  Kritizovali  taky  to,  že  při  utkání  v boxu bylo v ringu osm sportovců a všichni zvítězili. O hnutí kolektivního  sportu bylo  sepsáno mnoho knih, které  byly  pro  potřeby  kolektivů  vydávané  jako sebrané spisy.  Sem   tam  se  objevila   i  literatura  znevažující výdobytky hnutí,  ale byla odsuzována  99.99 procenty občanů z nichž někteří nezodpovědní  občané bohužel tuto literaturu i četli.Reprezentanti začínali  mít problém s tím, že těžce  a zaslouženě získané  odměny vlastně ani  nemohli v souladu  s ideologií  hnutí  kolektivního  sportu  utratit a rozmnožit.  Nelíbilo se  jim, že odměny nemohou  konvertovat a utrácet v jiných   zemích,  kde   nebylo  hnutí   kolektivního  sportu uznáváno. Jejich vlastní ideologie je začala omezovat. Nikdo neví jak je to možné, ale náhle došlo k zásadnímu zvratu.  Kromě některých  méně informovaných  reprezentantů, jejich  blízkých  a   některých  poblouzněných  nepodporoval hnutí KS, které slibovalo skvělé zítřky najednou vlastně nikdo.Došlo  k systémové  reorganizaci  SR (někdy označované krycím  názvem semišová  revoluce). Všichni  občané se mohli libovolně věnovat jakémukoliv sportu. Udělala se tlustá čára - čo bolo to bolo - a  všichni občané se dostavili na start. Tentokrát byla účast opravdu  dobrovolná a zúčastnit se mohl  každý. Aby  na startovní  čáře nebyla  velká tlačenice seřadili  se   zájemci  podle    toho   kolik  měli  ve šrajtofli.  Podle  těch  co  měli  plné  šrajtofle,  zejména bývalých reprezentantů to  bylo nejspravedlivější kriterium.  Kolektivní přístup  se změnil ve  vládu neviditelné trhající ruky.  Slabší  nátury  neměly  šanci.  Prosazovali  se jenom všehoschopní,   kteří   se   vmísili   mezí   transformované reprezentanty.  Teprve  nyní  byly  sportovní  kolbiště plná kouzel.  Neomezené možností  sportování umožňovaly  schopným plně se projevit. K tomu, aby vůbec občan mohl být sportovcem musel vyniknout v nadávání na to jak bylo  všechno špatné v období kolektivního sportování a chválení jak je  to všechno vynikající po systémové reorganizaci.Možnost měl i  borec,  který  aby zvítězil  ve střelbě, zastřelil  dva své  soupeře. Protože  prohlásil, že  to bylo neúmyslné,   komise   která   incident   vyšetřovala  vítěze osvobodila  a  nebyl  ani  diskvalifikován.  Sprinter na 400 metrů, který se na startu  objevil s velkým klackem zvítězil po  tom,  co  dva  své  soupeře  holí  zlikvidoval a ostatní zastrašení závod vzdali. Komisí byl osvobozen protože svědci i spoluběžci,  někteří s podlitinami po  celém těle  shodně dosvědčili,  že   šlo  o  nešťastnou   náhodu  a  zasloužené vítězství  s tučnou  finanční odměnou  vítězi právem náleží.  Stávalo  se,  že  na  start  se  dostavil  rodinný  klan bez konkurence,  kterou  dávali  dohromady  lékaři  v nemocnici.  S favoritem v běhu na 800 metrů  nešťastnou náhodou vybuchl Favorit. Objevilo se několik nových disciplín, jako potápění v sudu na dno přehrady, závody bílých koní a jiné.Pokročilí  borci  se  ani  nemuseli  dostavit na start, pokud měli dostatek prostředků  tak si vítězství v libovolné disciplíně koupili, museli ovšem vědět, kde se jim investice několikanásobně  vrátí. Sbory  rozhodčích měly  nezávislost, která spočívala v tom, že si dělali co chtěli a jak chtěli, pochopitelně za více než tučný honorář, který si sami určili protože byli  nezávislí. Občané zajisté  rádi odváděli daně, ze kterých byli nezávislí placení.Někomu se zdálo být neseriózní, že organizátoři, začalo se  jim  moderně  říkat  manažéři,  byli  často  spříznění s špičkovými sportovci.  Dokonce odsuzovali i  tak chvályhodné jednání,  jako  finanční  spoluúčast  sportovců  na zlepšení organizace sportování a příspěvky na podporu organizátorů.

A opět ti  ničeho si nevážící lidé. Neváží  si toho, že každý  může dát své dítě  sportovat kamkoliv na světě, třeba na Oxford,  nebo že si  může koupit golfové  hřiště třeba ve Španělsku. Zase  frflají a mluví  něco o slušnosti,  jako by nevěděli,  že  o  slušnosti  rozhodují  peníze. Šuškají něco o zdravém  rozumu a  ignorují, že  papír na  rozum je  možné koupit i s titulem. Melou něco o spravedlnosti a neví o tom, že boží mlýny byly zprivatizované. Nebo nebyly?