Tři volební zastavení

Tak jsme si užili revolučního hlasování. A to včetně socialistických amatérských fotografů, kteří živě dokumentovali, jak jejich ovečky volí. Ale byly tu i jiné legrační záležitosti. Tak veselé, že mi z nich nadskakovaly brýle. První byla causa Šlouf, druhá zkolabovaného pana Snítilého a ta třetí šéfa zpravodajství, pana Fridricha.

Causa Šlouf je opravdu zábavná. Nevím, odkud se v politické veřejnosti vzala ona nenávist k panu Šloufovi. Sice se obstojně zapojil do mládežnické politiky v socialistickém Československu, ale například proti panu Kavanovi, který si prý zdatně v Anglii přivydělávál práskáním, či onomu Bobovi z ghanských luhů byla váha jeho osobnosti v socialistickém zřízení dosti nepatrná. Navíc po revoluci díky Šloufovým nápadům vyhrál Zeman volby a vyhrabal ČSSD z hřbitova dějin. Také asi nebude jediný, kdo má u socánků s panem Paroubkem nevyřízené účty. To, že se sešli dva lobisté, není nic neobvyklého. Je to spíše pravidlo. Kdybychom měli počítat, kolikrát se sešli Bursíkovi emisaři se zbabělými i tradičními komunisty, nebude stačit linkovaný sešit. Legrace začíná už v okamžiku, kdy z hotelu Savoy uniklo ono DVD. Teď aby si dalo toto luxusní ubytovací zařízení podtitulek U stébáka. Obávám se, že pokud se toto rozkřikne, kongresoví turisté a záletní pánové a dámy asi budou hledat noclech jinde. Co je však ještě katastrofálnější, že se potvrdila Kubiceho zpráva o prorůstání politiky do řad policie a tajných služeb. Nejen, že se zjistilo, že onen kotouček vynesl současný státní zaměstnanec. Dokonce i to, že to bylo prý na žádost bývalého šéfa tajných, tedy civilní rozvědky, pana Randáka a rozšířeno nynějším poradcem pana Paroubka, panem Dimunem, v českých médiích. To ovšem Bursíka jistě nepřekvapilo a není to důvod, proč nepožadovat volbu veřejnou a transparentní. Tragikomickým závěrem na celé věci je, že pan Šlouf se o ČSSD zasloužil mnohem víc, než se kdy panu Paroubkovi povedlo. Ale nebohý lobista měl útoky svého šéfa čekat. Konec konců pány Robespiera i Slánského také popravili vlastní.

     Všimli jste si, jak po volbě pan Paroubek ztichnul ohledně odporného jednání pana Langra v cause pana Snítilého? Ještě v sobotu vykřikoval, že vše má notářsky zdokumentované a jistě se těšil, jak celou skutečnost Langrovi omlátí o ústa. A hle, v pondělí se nic nědělo. V úterý také ne. Zlé jazyky totiž tvrdí, že, když se panu Snítilému udělalo zle, Paroubek mu zakázal odejít a tvrdě vyhrožoval účast na hlasování. Vzhledem k tomu, že srdeční slabost činí člověka malátným, nebohý socialistický činovník, potáceje se po hradních chodbách, narazil na pana Langera. Prý si uvědomil, že dotyčný je studovaný lékař a svěřil se mu svými obtížemi. Byl to prý tento zlořečený odsák, který přivolal sanitku a připravil tím pana Švejnara o jeden hlas.

     Událost třetí a nejveselejší. O tom, jak si naše veřejnoprávní vysvětluje nadstranickost, jsme měli možnost vidět všichni. Kdyby vysílala z Lidového domu, nemohl by pan Moravec snad více zelenozoranžovět. Já si mohu pouze povzdechnout, škoda, že naše mediální čubička není v soukromých rukou. Pak by mohla propagovat pana Paroubka a jeho nohasledy bez zábran, ale ne za moje peníze. O to legračnější bylo vyjádření pana vedoucího zpravodajství, tuším pana Fridricha, který se nad onou odesáckou lží rozohnil tak, že si na pomoc přizval pana Hvížďalu, nějakého mě neznámého nímanda, s pozdějším připojením se pana Höschla a pana Pehe. U mne to vzbudilo podobnou odsouzeníhodnou asociaci, jakoby pan Goebels obhajoval nestranické vysílání říšského rozhlasu, a o dobrovzdání požádal pana Hitlera a Himmlera. Sice čestí jmenovaní pánové nejsou zdaleka tak nechvalně světoznámí, ani nemají fašistický náhled na svět, ale podobnost jednání není zanedbatelná. Konečně,co byste od tzv. veřejnoprávní chtěli? Jsme v Česku. Ne?