Střet civilizací aneb bláhové ideály energetické bezpečnosti

Dostali jsme studenou sprchu. Ano, my v tzv. východní oblasti západní Evropy. Rusko utáhlo kohoutky a ukázalo, kdo je tu pánem. Potom kohoutky opět roztočilo a Evropská unie hledá v současnosti za vzniklé vakuum viníky. Krom toho, snad aby si zachránila pomyslný politický Gesicht(česky ksicht pozn. př.), operuje termínem „energetická bezpečnost“. Autorovi to připadá téměř totožné a stejně směšné, jako kdysi výzvy „VI. pětiletku splníme s předstihem“.

Když je na smetišti mnoho kohoutů, většinou to má na populaci slepic ne zrovna prospěšný vliv. Když se perou dominantní samci, situací využívá nekvalitní chcípáček, který se v běžném životě, aby měl naději na přežití, maskuje jako slípka. Stejné je to i v politickém boji, kde se mezi levicí a pravicí objevili chcípáčci v podobě zelených a tzv. multi-kulti intelektuálů, u nás oblíbeně zvaných Pravda a láska. Protože síly levice i pravice bývají v rovnováze, získává politický apendix na důležitosti a do společnosti krásným slovem inkorporuje čili včleňuje své vadné geny. Výsledky bývají jednoznačné. Jsou neobyčejně finančně nákladné a zanechávají na evropské populaci nezanedbatelnou stopu. Vezměme například, co pro nás znamenají pojmy jako globální oteplování, romská otázka nebo tolerance k jiným civilizacím, obecně označovaná již použitým termínem „multi-kulti“. Postiženým asi nemá cenu vysvětlovat význam oněch slov. Autora při jejich poslechu bolí hřbet, pěsti i peněženka.

Co to má společného s energetickou bezpečností? Vcelku hodně. Zásoby energetických surovin se totiž bohužel nacházejí na území států, jejichž civilizace si dělají oprávněně z otázky lidských práv legraci, náboženské svobody prosazují právem šaríja a případné nákupčí energetických surovin hodnotí podle toho, kolik věnují vládcům oblasti úplatků, kolik dodají zbraní či jakou politickou ochranu jsou schopni poskytnout. Ještě veselejší je situace v Africe, kde lidský život prakticky nemá cenu a drtivá většina rozvojové pomoci končí v kapsách kmenových vůdců. Zcela svébytná situace je v Rusku, kde se z komunistického jádra vyloupnul systém demokraticko oligarchní diktatury. Obhospodařuje více než 60 % pro nás dostupných zdrojů a dokáže svým oponentům, jak jsme viděli, docela slušně zavařit. Asijské kaspické republiky zabírají sotva pět procent těžby, zásobyx odhadují na max. Deste let a zdroje navíc vlastní ruské společnosti, nebo jsou jinak Rusy ovládané. Na to, co ještě zbývá, si brousí zoubky Čína. Z toho vyplývá, že za této situace stavět plynovod Nabuko přes navíc politicky nestabilní kaspické teritorium, je nebetyčná a drahá hloupost. Kdyby ji neprosazoval pan Topolánek, jistě by ho zastoupil pan bývalý ministr financí Sobotka, protože si stran myšlení mohou oba pánové podat ruce. Dá se lehce spočítat, že nás v budoucnosti zrovna zářné zítřky nečekají. Buď přikývneme na plíživou muslimizaci Evropy a obětujeme poslední výspu evropské civilizace na Blízkém východě, Izrael, mohamedánům za ropu, ustoupíme ruskému vlivu, popřípadě uděláme obé. Nebo to budeme muset udělat trochu jinak. Jak, to zatím autor neví, ale je si jistý, že nám Obama nepomůže.

Mluvit v Evropě o energetické bezpečnosti je podobné, jako snít v koncernu General Motors o nadějné budoucnosti. Firma je díky odborářům jistě sympatickým sociálním programům a podivuhodně nevšímavého vývojového oddělení konkurence neschopná a Buschovy či Obamovy příspěvky jenom prodlužují její agonii. Ve fungování firmy EU nahraďte odboráře jedinci práce se štítícími (autor míní především bruselské byrokraty), sociální dávky vyžírajícími etniky a mizerné vývojáře zaměňte za politiky a hlavně zástupce strany zelených popřípadě hordami nápaditých intelektuálů. Budoucnost lze sice prožírat vcelku dlouho a úspěšně, o to horší je však výsledek a pozdější vystřízlivění. Asi jako kdysi v Argentině nebo dnes v současné Americe či u nás. Jako tikající bomba se v tomto kontextu jeví doba, kdy si za ropu a plyn budou říkat majitelé ložisek stále více, starý kontinent jich bude, díky zeleným experimentům s biopalivy a touze po ekologicky udržitelném životě, žádat také stále více a zdroje k financování dovozu energetických surovin nenajde ani pověstmi opředený pan Špidla.

Takže jaké nabízí autor východisko? Nezaměří pozornost čtenářů na jadernou energii, plasmovou fúzi, popřípadě nebude propagovat návrat k hnědému uhlí? Těžko. Nevyzná se v tom. Návrat do zemljanek, lov a sběr spolu k obrácením se k půdě by si sice dovedl představit na regionální či rodinné bázi, ale jen jako sci-fi. Ani tolik populární šetření energiemi a popudy k zateplování rodinných domků, propagované panem Bursíkem, pokládá pro rodinu sice za přínosné, ale v celostátním měřítku za hloupost. On totiž také šetřil a zateplil. Peníze, ušetřené za izolace, prožírá v současnosti ještě energeticky náročněji, než když dříve více topil. Například svítí a přitápí zákonem povolené cizokrajné květeně, na což by, kdyby nezateplil, jistě neměl. Proto vidí energetickou budoucnost Evropy velice černě a hodlá spolu s panem Paroubkem počkat na Marťany, kteří tuto zapeklitou situaci ve spolupráci s panem V. Havlem jistě vyřeší. Na problémy, hýbající zeměkoulí, byl náš bývalý president vždycky kanón.