Siemens ukazuje paty aneb odborářské Waterloo

Být odborářem je zajímavé povolání. Ti v odborářské kachlíkárně na Churchilově náměstí si určitě nestěžují. Platy zdejších bossů by jim nejspíš záviděl i Topolánek dohromady s Kalouskem. Horší už to mají ti na fabrikách. Členů odborů prý stále ubývá, dobrý zvyk, čokoládové kolekce k vánocům, je dávná historie a odborářská výběrová rekreace jakbysmet. Ty pražské odboráře navíc potkalo neštěstí. Německá firma Siemens se rozhodla uzavřít zdejší pobočku na výrobu kolejových vozidel. Odboroví činovníci dostali okamžitě nápad, jak této zrůdné myšlence zamezit:“Budeme proti uzavření stávkovat!“

Odboráři bohužel nemívají ekonomické znalosti. Také jejich logika nebývá silná, natož aby mysleli o něco málo dopředu. Jaksi nepočítají s tím, že vlastník má opravdu tendenci svůj majetek aktivně vlastnit. A pokud ho vlastní, tak s ním může podle libosti nakládat. Dokonce ho nechat zavřít, prodat nebo vytunelovat, podle toho, co je pro něj ekonomicky a právně nejvýhodnější. Tisícovka pražských zaměstnanců je pro koncern Siemens kapička v moři, kterou když ztratí, tak ho to moc bolet nebude. Navíc je to německá firma, která přes řečičky o evropanství či světovosti své germánství nezapře. Mají tam před volbami a problémy s možnou stávající i budoucí vládou si ani tak velká firma v domovské zemi nemůže dovolit. Tam se proto zavírat nebude. O kolik dotací by mohla přijít, ví pouze ona. Proč co se ohlížet boehmského trpajzlíčka? Asi nebude platit ani soudružská solidarita s odboráři v IG Mettal. U nich fabriky horko těžko, ale jedou. Možná, aby internacionálně podpořili, zamávají několikrát prapory, popřípadě řeknou :“Bu...bu..bu!“ To bude vše. Oba, management i němečtí odboráři vědí, o co jde. Je to bolet nebude.

Když socánci začali prodávat prakticky za hubičku, rodinné stříbro, proti jehož prodeji dříve tak urputně bojovali, značka Siemens se jim zdála dostatečnou zárukou. Bývalý ministr Sobotka, některými nevraživými spolustraníky zvaný ozubená pleš, si mnul jemné tlapičky a ve chvílích podpisu smluv se šťastně a přihlouple usmíval. Po šeti letech mu úsměv zatrnul. Jeho kůň pomalu odchází nejspíše asi do Číny. Situace se bohužel dala očekávat. Když loni sjednávali odboráři kolektivní smlouvu a vymohli si prý podstatné zvýšení platů, byli informováni, že se může stát, že zdejší odbočka bude pro jejich mateřskou firmu moc drahá. Siemens dále nezískal zakázku pro pražské metro, šušká se, že měl i nějaké kvalitativní problémy s jinými výrobky. Praha se stala nejen pro německý management drahým městem a navíc koruna výrazně posílila a tedy zdražila, především díky mzdám a sociálním odvodům, výrobu. Management je, ať se to odborářům líbí či nikoliv, především odpovědný vlastníkům, tedy akcionářům. Výroba kolejových vozidel se bude nadále koncentrovat do tří kompetenčních center: v německém Krefeldu-Uerdingenu budou vyrábět vozidla z hliníku, ve Vídni z oceli a v Mnichově se i nadále budou vyrábět lokomotivy. V Praze možná sádroví trpaslíci, pokud vůbec. Už protože podle generálního ředitele a reprezentanta Siemens v České republice Pavla Kafky, Siemens stále zůstává s více než 11.000 zaměstnanci jednou z největších firem v České republice. Takže Praho, Grüss Gott.

Odborářští bossi zaveleli ku stávce. Konečně proč ne? Karty jsou na stole, výpovědi v počítačích, trochu humbuku kolem neuškodí. Alespoň lidi vídí, k čemu jsou odbory a jak se za ně hrdinně bijí. Na druhé straně si těch několik desítek milionů může za stávku firma velikosti Siemense dovolit. O to méně dostanou v nejhorším zaměstnaci na odstupném. Ani čacký tisk nebude moc jásat nad odborářskou statečností. Sice nám tu dodnes neřádí inflace financí, ale určitě přebývá inflace stávek. Ta poslední, paroubkovská stávka, proti ne zrovna horlivému odesáckému pokusu o sanaci zlodějin, projídání budoucnosti a neschopnosti bývalých socialistických vlád, jaksi silně dopředu znehodnocuje pověst jakékoliv stávky budoucí.