Uznávám, že jsme všichni vzrušeni volbou presidenta. Proto, abych trochu odvrátil politická třeštění, chci se alespoň písemně otřít o kůži pravověrným Jihomoravákům. Bohužel tam, kde jsou na to nejcitlivější. Chci obrátit pozornost od „lacinějších Dolnomoravských a Hornouherských (dříve tak nazývali Jižní Moravu a Slovensko)vín“ na „dokonalá vína Česká“. Ony uvozovky tam nejsou náhodou. Cituji z knihy Josefa Dumka, Vinařství, rok vydání 1877.
„Poněvadž nejen že naše hlavní vinice podtímže stupněm severní šířky, a na půdě téže jakosti se nalézají, v jakýchž poměrech původní vlast révy burgundské před přenešením svým do Čech byla, tu nemožno se ani diviti, že réva červené mělničiny, u nás přirozeně a rozumně pěstovaná, udržela své ušlechtilé vlastnosti, kterými se honosí ve své původní vlasti. S chloubou můžeme říci, že mnozí výborní znalci, ano sami francouzští vinaři nemohli naše české burgundské od francouzského burgundského rozeznati....“ Pravda, panu Dumkovi, odborníku na víno a vinohradnictví a řediteli Vyššího hospodářského ústavu Doubravice u Mohlenice na Moravě, se to povídalo. Tehdy rozloha českých vinic čítala zhruba 2000 ha. Dnes tato rozloha nepatrně přesahuje 700 ha, ovšem i to je mnohem více než v roce 1965, kdy činila pouhých 200 ha. Co to je však proti zlatým časům v době otce vlasti Karla IV., kdy činila 7000 hektarů a Jihomoraváci mohli závidět. Navíc i s tím prvenstvím v pěstování révy vinné to nemají tak jisté. V osmém století, kdy v Čechách kněžna Ludmila na kopci zvaném Cecemín založila první vinice v Čechách, se v uherských nížinách proháněli barbaři s mandlovýma očima a po římských legiích už nebylo několik století vidu slechu nebo pachu. Názory o tom, že by Římané, skrytí za Dunajem, v kraji pod Pálavou, tak bohatém na močály, pěstovali révu, nevzbuzuje mnoho důvěry.
Čeští vinaři jsou jako podnikatelé netypičtí. Není o nich slyšet a oni sami o publicitu moc nestojí. Nemají totiž povětšinou problémy s odbytem. Kvality českých vín si totiž už za minulého režimu všimli vinaři z rýnské i moselské oblasti a konstatovali to, co před sto lety Josef Dumka. Tedy, že tato vína jsou od jejich produkce těžko rozeznatelná a navíc lacinější. Bylo by hloupostí na zmíněnou spolupráci zbytečně upozorňovat. Doba však pokročila a postupně se sice s obtížemi, ale přece, daří obnovovat to, co komunistický režim rozkulačil a zlikvidoval – začínají se objevovat drobní a střední vinaři. Někdy se jedná o moravský nános, ale dosti často jde i o místní nadšence, kteří v oboru podnikají nebo si vinařením přivydělávají. Ti nejodvážnější ho už mají dokonce jako hlavní zaměstnání a jsou velice úspěšní. Vinař ing. Ivan Váňa, jeden z tvůrců novodobého českého vinohradnictví, který mimochodem začal používat révy vinné jako reultivační rostliny na mosteckých důlních výsypkách, například ve Vinařství Chrámce je dokonce největším českým výrobcem vín z vlastních hroznů. Také úspěšné pokusy paní hraběnky o obnovení slávy mělnických vín ve Vinných sklepích Jiřího Lobkowicze nebo výrobky dalšího mělnického vinaře, Ing. V. Krause z vinařské dynastie Krausů se prosazují nejen na českém trhu. Lobkowické vinné sklepy Roudnice (pozor, jde o jinou větev rodu Lobkowiců)si také našly skalní příznivce.
Kromě velkých vinařských firem tu však začali působit i střední a malé vinařské podniky či soukromníci. Vína odrůdy Müler Thurgau od vinaře M. Říhy z Mělníka, nebo z Vybíralova Vinařství u sv. Tomáše z Velkých Žernosek, se mohou bez problémů utkat s obdobnou moravskou konkurencí. Z Malých Žernosek je kouzelný i MOPR, ročník 06 od F. Kuksy. Červené Svatovavřinecké od Ing. Rudolfského z Vinných sklepů Kutná Hora nebo Rulandské modré z pražské Grebovky je také v poměru k moravským více než konkurenceschopné. Zajímavá vína dávají vinice Výzkumného ústavu vinařského v těsném sousedství hradu Karlštejn . Dalo by se ještě dlouho vyjmenovávat. Je jen škoda, že drobnějších českých vinařů není mnoho. Nemohou si vyměňovat zkušenosti tak, jako ti moravští a tak si předávat zkušenosti nebo-li, jak se dnes říká, know-how.
Majitel z Vinárny u sv. Anežky, Karel Novotný, který s českým vínem spojil celý svůj profesionální život, se proto rozhodl všechny stejně oddané stoupence tohoto moku oslovovat „bratře“, neboť podle něj všichni, dodavatelé i zákazníci, sdílí stejný osud. Znovuobnovují už téměř zaniklou tradici a snaží se šířit slávu českých vín. A ta jim jistě patří. Navíc, budoucnost vinohradnictví v české lokalitě není nijak temná. Protože se podle pana Bursíka otepluje, přestane mít české víno v horších ročnících problémy s cukernatostí a keříky s menším počtem slunečních dní. Výsledný mok tedy bude ještě kvalitnější než dnes. Toho si je vědom i současný president V. Klaus, který než by se připojil k nesmyslnému boji proti životodárnému CO2, raději na Mostecku na pozemcích Vinařství Chrámce spolu s manželkou vysadili sazenice Ryzlinku rýnského na obnovené "Nebeské vinici u černé borovice" na vrchu Hněvín. Tato vinice se od té doby mimochodem jmenuje Livia.....
