Klaus a Entropa

Propagační panel Entropa vzbudil zaslouženě pozornost. Jak mediální, tak i politickou. Dobře tomu tak a ještě větší kapky. České předsednictví skončí za půl roku, a potom už po státu v srdci Evropy nevzdechne ani pes. Vzpomínka na srandu s panem Černým, kdy mystifikoval své chlebodárce a zesměšnil státy EU, dozajista přetrvá. Přesto ale nedopadlo vše podle umělcových předpokladů. S Klausem se totiž oproti svým předpokladům malinko utnul.

V obludné příchozí hale budovy EU v Bruselu slavnostně odhalili společné dílo českého umělce či patlala (to podle úhlu pohledu jednotlivých hodnotitelů) a další plejády evropských výtvarníků, kteří se později scvrkli na pana Černýho a jeho kmány. Odhalení díla způsobilo okamžitý sběh nudících se úředníků i politických činitelů. Bulhaři, representovaní tureckým záchodem, a Slováci uherákem, přepásaným maďarskou trikolórou, si okamžitě stěžovali a rakouští zelení si poprskali vzteky monitory notebooků. Na jejich zeleném státečku totiž umělec vztyčil chladírenské věže temelínské atomky. O nic lépe na tom asi nebyli ani představitelé Holandska, z jejichž umělecky zpodobněné zaplavené domoviny trčely špičky minaretů, Dánska, které se na Entropě pyšnilo reliéfem z kostiček Lega v podobě proroka Mohameda se zapálenou bombou v turbanu a Německa, hostícího na své siluetě horko těžko skrývanou svastiku v podobě stilizovaných dálnic. Také ostatní státy si přišly na Černého plastice na své. Jejich představitelům se nejspíše formovala ústa do podoby tělního otvoru, jaký vlastní český ministr pro EU, pan Vondra, když se museli v rámci povinného evropského multi-kulti náboženství usmívat do kamer a pochvalovat český vkus.

Ani na domácí scéně to nebylo jiné. To se konečně dalo očekávat, a bylo by škoda, kdyby tomu tak nebylo. Již zmiňovanému panu ministru Vondrovi se nejspíše na rozdíl od přátel z EU ústa hrůzou narovnala, když zjistil, co si vlastně objednal, nezkontroloval a spoluzaplatil. Pan Paroubek si zase oddychl a zajásal, když zjistil, že ho na dotyčné dílo pan Černý neumístil, ale nahradil Klausovými výroky. Pan Knížák si malinko odfrkl pohrdáním. Zde si autor článku myslí, že to učinil ředitel Národní galerie dosti neoprávněně, neboť oba umělci mají jistě mnoho společného. Dodnes si totiž vzpomíná, jak před několika lety míjel, řvoucí smíchem, bilboard s názvem „Václavka a Dášenka“. Na tomto reklamním poutači na zeleném poli olizoval hnusný čokl bustu našeho bývalého presidenta, která už tehdy docela trefně vystihovala jeho současnou podobu. Při pozdějším soudním jednání se do těla onoho psíka stylizovala jeho současná manželka Dagmar, což bylo ještě zajímavější. Kolem laymotivu se pak povalovaly houby, které jakoby ze sna šíleného mykologa vypadly. Tehdy ono dílko také rozdělilo kulturní scénu na dvě nesourodé poloviny. Proto by měl mít pan profesor pro svého nechtěnného následovníka alespoň trochu pochopení.

Zpodobnění Česka vnímá autor velice kladně. V rámu v podobně naší vlasti je umístěna televizní obrazovka, na které si může každý návštěvník, poslanec i místní kancelářská myš přečíst výroky současného českého presidenta. Právě tady zapůsobilo cosi osudového. Neuvěřitelné se stalo skutkem, jak by napsal klasik. Pan Černý, roduvěrný fanatický klausobijec, nakonec způsobil to, že pánové Barosso, Leinen či červenozelený meloun Bendit mají denně na očích výroky nenáviděného pana Klause, z nichž se část již historicky naplnila a další hrozí podobným osudem. Například zhruba do čestiny přeložený výrok : „Enviromentalismus je nebezpečná ideologie, ohrožující lidskou svobodu!“ je v době ruského embarga na dodávky plynu dosti výstižný. Také presidentovy výroky ohledně nesmyslnosti globálního oteplování tu, v době, kdy prožíváme krutou zimu, ne nepodobnou té ve čtyřicátých letech minulého století a kdy v Saudské Arábii padá sníh, mají cosi do sebe. Již zmínění eurounijní pánové musí kolem nich projít, když jdou dovnitř, když odchází, popřípadě se jen tak poflakují po chodbách. Lepší satisfakci by si hlava České republiky jako odpověď na jistou idiotskou návštěvu zmíněných v Praze, či jejich občas zběsilé výroky, nemohl přát. A to vše díky panu Černýmu.  Inu, občas se i tesař utne.