Zrzka se vrací po třech letech do Itálie

Hodně mých čtenářů zajímá, jaký byl po takové době návrat do Itálie, jak proběhlo setkání s Mauriziem a co jsem cítila při návratu do mého druhého domova. Dejte si kávu, protože tohle nešlo vměstnat do pár řádků.

Jet s Michaelem navštívit Maurizia a můj italský domov nás napadlo spontánně. Původně jsem plánovala koupit nějaký last k moři, ale na poslední chvilku jsme se rozhodli pro Assisi. A jak se říká, spontánní akce jsou ty nejlepší. 

Vyjeli jsme v pátek večer směr Plzeň. Nic moc jsme neplánovali, jen první noc u Gardy, druhou ve středním Toskánsku u známého mé kamarádky (s půldenní schůzkou kvůli možné spolupráci v Praze), poté pár nocí v Assisi a u moře.

Michael řídil většinu cesty, chtěl si to užít. Naplánoval si podle mapy trasu a v Německu už na tu mapu nadával. Jako harcovník by přeci podle navigace nejel, tak musel koupit mapu Evropy. Nakonec se jelo podle navigace a jak byl rád, že ji máme v mobilu. Ovšem chválil německé dánice, které jsou ve skvělém stavu a zdarma, což se snad nikde jinde nevidí. V Rakousku nadával, že se smí jezdit všude jen osmdesátkou, a že navíc za malý most zaplatíte deset euro (k dálniční známce). Byl cestou trošičku nerváček, ale odřídil to skoro sám, za což jsem mu vděčná, protože moje kyčle (teda prý záda) nejsou nějak v cajku. Jak jsme přejeli Brennero, dal si u prvního Autogrilu italskou kávu a cornetto al pistacchio (pistáciový croissant). Rázem ho přešel všechen vztek. To ještě netušil, jaké mají silniční značení Italové!

Někdy kolem čtvrté ráno, dojeli jsme na Lago di Garda (Gardské jezero), kde jsme si chtěli trochu dáchnout v autě. Michal usnul jako špalek, já poslouchala chvilku šplouchání jezera a po hodině spánku už mě budili racci, auta z přilehlé silnice a uklízeč, který kolem jezera odfukoval listí. Když se po další hodině probudil i Michal, podíval se na mne a pronesl:,,Jak tak koukám, asi vypadáme hrozně." Hááájzlík jeden. Co by chtěl, když místo hotelu spím hodinu v autě po x hodinách jízdy. Smála jsem se dlouho.

Pak mě ale potěšil, protože řekl:,,Vyfoť to tady, kde jsme spali, ať lidi vidí, že jsi fajn holka a nepotřebuješ hotel." No, raději bych ten hotel, kdyby bylo po mém.

Tak nevadí, pomyslela jsem si, jednu noc bez spánku to vydržím, na ksich namaluju obličej a večer půjdu spát brzo. Člověk míní, život mění.

Prošli jsme si okolí jezera, pokochali se pohledem na průzračnou vodu plnou ryb a poslouchali italské domorodce v baru na snídani.

,,V Čechách mi ta Itálie nechybí, ale tady zjišťuju, že mi chybí," pronesla jsem nostalgicky. ,,Aha, takže se vracím sám, taky jsi mi to mohla říct až za dva-tři dny, abych neměl pokaženou dovolenou."

,,Neboj, nehodlám se vrátit, v Čechách se cítím mnohem víc doma, ale budeme sem jezdit častěji jo?" Plácli jsme si a pokračovali směr Pisa.

Okolí Gardy je krásné, někdy musíme zajet do Gardalandu (velký lunapark), vedle kterého teď (k mému obdivu) postavili další zábavný park a acquapark. To by bylo něco pro mne, byla bych tam celou dovolenou!

Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků) je opravdu pohádkové, jakoby člověk z normálního světa vstoupil do filmu - do pohádky. Byla jsem tam prvně, ale asi naposledy. Náměstí zázraků mi stačí vidět jednou a Pisa sama o sobě je nehezké město (když to porovnám s městečky v Umbrii).

,,Takovejch turistů tady, jednomu nešikovi se nepovede stavba a celej svět se z toho může zbláznit," pronesl Michal a šel se kouknout blíž, co to tam ta spousta lidí předvádí za akrobatické kousky. Všichni stáli na zábradlí, různě se nastavovali a fotili jak tlačí nebo drží šikmou věž. Já jsem teda blázen na focení, fotím všechno, furt a všude, ale abych tam půl hodiny držela balanc na zábradlí nebo na sloupku, než se fotograf trefí, tak to by mě trefilo!

,,Bič a pryč z tohohle blázince, už ať jsme v horách," pronesl ten můj harcovník a vyjel směr Chiusdino. Naštěstí se v mnohém úžasně shodneme.

Na kraji města jsme se ještě zastavili v Conadu (supermarket) nakoupit a Michal žasnul nad nízkou cenou všeho, ať už to byla mozzarella, prosciutto, víno, žlutý meloun, rajčata - všechno bylo voňavější, chutnější a levnější než u nás v Praze.

Cesta byla dlouhá. Hned za Pisou jsme si vystáli hodinovou kolonu, kde už chtěl Michal z rozčílení spát pod borovicema vedle cesty, protože nesnáší čekání a až za tmy jsme se dostali do hor. Celou cestu, která trvala tři hodiny, provázela nás bouřka a déšť. 

,,To je počasí, navíc samá curva (zatáčka), to mi bude blbě. Kdyby alespoň bylo něco vidět, ale chčije a chčije," rozčilovala jsem se pro změnu já, protože mi z té klikatice bylo blbě i za volantem, natož na místě spolujezdce. Ale než spát další noc v autě ... . 

Po cestě Praha-Itálie, po hodině spánku, po x našlapaných kilometrech a v bouřce se k nám v horách jelo fakt blbě. Na cestu bylo vidět pořádně jen v tu chvilku, kdy ji osvítil blesk a stopadesát kilometrů bylo v těch zatáčkách nekonečných. Venku ani živáčka, kdo by taky kam jezdil v takovém počasí a já jen čekala, kdy z těch lesů na kopcích vyběhnou vlci.

V deset večer jsme na pokraji sil dorazili na místo setkání před bar na náměstí. ,,Jdu si dát pivo, ať to stojí co to stojí," oznámil Michal a odebral se do baru. Já rozdejchávala těch stopadesáttisíc kurev (zatáček).

,,Přijedu za pět minut," oznámil mi ten náš budoucí známý, který nás měl ubytovat v jednom ze ,,svých" objektů.

Dalších deset kilometrů zatáček jsem už nevnímala. Velikánský dům na samotě mi naháněl hrůzu. Dali jsme si všichni tři společně malou večeři, kterou jsem jako správná poloItalka připravila z nákupu v Conadu a byla jsem oboustranně pochválena. K tomu lahev vína a já na to vypila pro jistotu ještě jedno pivo, abych rychleji usnula. Zůstali jsme v domě sami. Po 43 hodinách jsme konečně lehli do postele. V noci mě probudilo mlácení okenic, vítr, hromy a blesky.  Připadala jsem si jako ve filmu Pod toskánským sluncem, ale místo Madony jsem měla na posteli archanděla Michaela. který se nebojí ani čerta (už jen proto, že žije se mnou). 

Ráno silná kávu v moka konvičce, protáhnutí před domem a najednou slyším, jak jde někdo po cestičce vedle plotu. Nějací turisti, pomyslela jsem si, ale místo turistů se ze zatáčky vyřítil velkej zajíc a štrádoval si to vedle plotu, rozhlížel se po okolí, mrknul i na mne jakoby nic, jako bych tam patřila a pomalu poskakoval dál. Kdybych nebyla takovej posera, byla by na tomto místě určitě úžasně relaxační dovolená. 

Vyjeli jsme za affari (obchodní schůzka). Psát o nich nebudu, nechtěla bych tu možnou spolupráci mezi Prahou a Toskánskem zakřiknout. A poté ... konečně Umbrie! Už při příjezdu k Sieně, cítila jsem zvláštní šimrání v břiše. Pak Valdichiana, Lago Trasimeno a Perugia - moje ,,každodenní" zóna v Itálii a s ní i příval emocí.

Vypadala jsem jak sluníčko na hnoji, s tím svým úsměvem blbečka. Všechno mi připadalo stejné jako před lety, zdálo se mi, jako bych odjela před třemi měsíci a né před třemi lety. Pamatovala jsem si každý obchod, bar, ulici. V Perugii jsme se zastavili na malý nákup, protože i ceny oblečení jsou v období slev mnohem nižší než v Praze.

Simona, její manžel Maurizio i Simonina sestra Alexandra a její manžel David, přivítali nás s otevřenou náručí, italskou pizzou a desetiletým vínem Sagrantinem. Děti mě nepoznávaly, jediný kdo by mě poznal je Tommaso, byl však v tu dobu s babičkou a dědou u moře. Holčičky se ode mne nechaly ale vykoupat, což by prý nikdy nikomu cizímu nedovolily. ,,Asi si pamatují tvoji vůni kůže, jinak si to neumíme vysvětlit, je to hrozně zvláštní vidět je jak ti všechno dovolí a jdou s tebou kamkoli," vysvětlovala mi Simona se svým manželem.

Pak jsem zavedla Michala nahoru do mancardy (podkrovního bytu), kde jsem před návratem do Prahy tři týdny bydlela. Ale nepředstavujte si nějaký obyčejný byteček, tahle mancarda je o dost větší a lépe zařízená než můj byt v Praze. Velký obývák s jídelnou, krbem, obr televizí, terasou, pak posilovna, dva pokoje a nádherná italská koupelna. Jó, tady se mi bydlívalo dobře. Na zahradě bazén jak plavečák a hektary a hektary travnatého prostoru. Takový luxusní resort zdarma.

Pondělí jako vymalované lákalo k bazénu, ale musela jsem Michalovi ukázat Assisi a seznámit ho s Mauriziem.

I veterinární klinika mi připadala, jako bych ji viděla před měsícem, o Mauriziovi nemluvě. Byl to hrozně zvláštní pocit. Takový rodinný. Úsměv, silné objetí (z jeho strany, já se trochu bála). Zdálo se mi, že Praha je za kopcem, že jsem přijela k příbuzným, že je to všechno tak nějak propojené. Nepopsatelně nádherný a uvolňující pocit. Provedla jsem Michala klinikou (Maurizio se zrovna chystal operovat), pozdravila Simony tátu i mámu (pozdravy jsou většinou tak na hodinku) a později jsme zajeli s kamarády Desi a Ireneem i k jejich rodičům.

,,Ti tvoji příbuzní jsou fakt super," chválil všechny Michal. ,,Jací příbuzní," smála jsem se, ale je pravda, že se s nimi cítím jako s rodinou a oni se ke mně jako k rodině stále chovají, za což jsem hrozně vděčná. To bylo líbání, objímání, úsměvů, pohlazení. Nikdo, ani jediný člověk se tam ke mně nechoval odměřeně, ani jediné slovo o tom, proč jsem Maurizia opustila. Všichni to brali tak, jakože patřím do ,,rodiny." Mám teď takovou ,,chalupu s příbuzenstvem" v Assisi ;)

Ale nejen z mých známých byl Michael nadšený. Okolní městečka, kostely, kopce, jídlo i pití - Umbrie se mu líbila víc než Toskánsko. Stále dokola říkal, jaká je to krása, paráda, jak je to super! Prošel všechny kostely, všude se kochal a sledoval dění místních obyvatel i jeptišek a mnichů, kterých je Assisi plné.

Večer jsme jeli všichni na večeři do Spella. Naše auto naštěstí zůstalo za branami Simonina domu. Michael, Maurizio, Ireneo a Stefano mluvili anglicky, Desi, Erica a já italsky. Dali jsme si předkrmy, biftek s lanýži, dobrá vína, desert, kávu i grappu. Z restaurace jsme jeli hromadně do baru k Marcovi, kde se kecalo do tří hodin a pilo italské pivo. Noc byla dlouhá, spánek krátký. V osm hodin ráno (po čtyřech hodinách v posteli) už mě Michael začal šimrat na noze ať vstávám, že nesmíme dovolenou prospat.

,,Tohle je maraton a né dovolená," snažila jsem se schovat před světlem, které se navalilo do pokoje po otevření okenic. Vůbec se mi z té velké krásné postele nechtělo, ale Michal už se těšil na každodenní snídani v baru, na malé espreso a křupavé cornetto (sladký rohlík s náplní). Chtěl navštěvovat místa a města, kde je málo turistů, pokud možno žádní, kde jsou jen místní obyvatelé a nasávat tu pravou italskou atmosféru, což se mu v Santa Maria degli Angeli splnilo. Assisi už je na množství lidí a turistů horší, ale nadchla ho ta spousta italských skautů co přišli navštívit svatého Františka. V úterý jsme se prošli květinovým Spellem, naštěstí bylo vedro, tudíž jsme Perugii vynechali a trávili odpoledne u bazénu. Navečer výlet s Desy a Ireneem na vrchol kopce Subasio, na drink do malého městečka v kopcích, kde žije asi deset obyvatel a večer zase hromadně na večeři, tentokrát k naší kamarádce Stefanii. Jídlo bylo jako vždy vynikající, seděli jsme v zapadlé italské uličce, dala jsem si těstoviny s krevetami, tagliatu (,,biftek") z tuňáka a jako vždy lahvinku dobrého bílého vína. I tento večer jsme zase ukončili v baru, tentokrát o hodinku dříve, ale pak jsme se na parkovišti všichni další hodinu loučili. ,,Vždyť vy trávíte půl dne vítáním a loučením se," kroutil nechápavě hlavou Michal. Ovíněná a ospalá, loučila jsem se bez větších emocí a bez slz - naštěstí. Mauriziovi jsem druhý den odpoledne zavolala z Perugie, že už jsme na cestě, ani Desi a Irenea už jsem raději neviděla neboť už loučení se Simonou a s holčičkama bylo emotivně dost těžké. Vidět je ve středu všechny, nejspíš bych ten odjezd z mého druhého domova ořvala.

Cestou k moři, zastavili jsme se v outletu Valdichiana, ale ten shopping se mi nějak vymknul z ruky a odjížděli jsme se západem slunce. Vůbec jsme nevěděli kam chceme jet, kde budeme spát, takže jsme auto zaparkovali zase po půlnoci a v kempu už nás logicky neubytovali. Čekala mě další noc v autě - stává se ze mne harcovnice, což teda rozhodně nebylo v mém plánu. 

Ve čtvrtek jsme se ubytovali v úžasném agrokempu, kousek od města Piombino, u přístavu Baratti. Pár stanů, všude oleandry a borovice, na polích kolem melouny, které jsme měli ke svačině, k moři pět minut autem. Těšila jsem se na pláž, jak se natáhnu na písek, zaplavu si, ale Michal mě odvedl na útesy. Že už by mě měl tak plné zuby a chtěl se mě zbavit? ,,Co tady budeme dělat? Vyhlídka super, ale já se chtěla vykoupat?" 

,,Neboj, byl jsem tady před třemi lety s malým Mišanem, ukážu ti pláž, až tě bude přecházet zrak."

Došli jsme na kraj skály, sešplhali pomocí kořenů stromů dolů a tam - samej balvan, jak na pláži, tak v moři. Michal nadšeně vyndal potápěčské brýle, šnorchl a už byl mezi útesy. Já v žabkách, klouzajíc po kamenech a omlacujíc si kotníky o skalky, kurvovala jsem při každém kroku. 

Na pohled krásné místo, na koupání naprosto na dvě věci. Bez brýlí jsem ani při plavání neviděla jak hluboko jsou ty skály pode mnou, takže jsem si odřela nejen koleno a loket, ale i prsa. Na to se můžu pěkně vy.... . Vylezla jsem z vody a čekala, až se ta moje potápka vynadívá na podmořský svět.

Odpoledne jsme šli konečně na normální pláž a večer romantika, západ slunce nad mořem, mušle i mořské plody v restauraci na pláži. 

Ve stanu by se mi spalo dobře, díky nafukovací karimatce, kterou mi půjčila moje ségra, ale budilo mě otírání si hlavy i chodidel o stěnu stanu - Michal koupil málo kolíčků, takže se podlážka prostě nevypla a já celou noc v tom naprosté tichu šustila jak pytlík bonbónů v divadle. 

Další dopoledne jsem s ním musela na útesy znova, on ty rybičky musí ještě vidět. A pak kdo je tu jak malej. Páteční odpoledne jsem si konečně dopřávala křišťálově průhledné moře, písčitou pláž a drinky v baru Sun beach bar. Jen mě samotnou překvapilo, že po dvou koupáních a hodině na pláži jsem se začínala nudit. 

Aby nebylo toho mořského málo, jeli jsme navečer do San Vincenza, kde se konala sagra di cozze (slavnost slávek). Procházka přístavem, západ slunce od majáku, rybí večeře pod širým nebem a italská tancovačka šedesátých let, kde jsme si trsli oba, to bylo krásné zakončení téhle krátké, ale opravdu plné dovolené. 

V sobotu před odjezdem jsme se ještě vykoupali (a osprchovali v kempu, protože nesnáším tu sůl na těle a na vlasech), skočili si na pravou neapolskou pizzu, nakoupili pár nezbytností v supermarketu, jako třeba olivový olej, Limocello, víno, tuňáky a nabrali směr Praha.

Je to zvláštní, ale vůbec mě nemrzelo, že jedeme od toho moře domů. Asi fakt stárnu nebo se mé myšlení přizpůsobuje myšlení Michala, ale o hodně víc mě to bavilo v Umbrii s kamarády než na pláži mezi turistama. Už se těším na chalupu, do lesa na houby, na táborák se sousedkama a na pokec u vínka s Miluškou. 

Škoda, že do Assisi nelítá přímej let, tím autem je to přece jen daleko, když jednoho bolej kyčle a v noci vidí prd. Snad přijedou brzo ,,příbuzní z Assisi."

Ještě teď mě to dojímá, když píšu tenhle blog a v hlavě se mi promítá odjezd z Umbrie. Škoda, že nejsou blíž, ale prý mi Simona bude posílat děti na prázdniny, až budou větší. A všichni se sem chystají. Mám je fakt ráda, ty lidi s velkým srdcem tam v srdci Itálie! 

Je fajn mít fajn ex a ještě víc fajn je mít přítele, který se s vaším ex klidně seznámí a prokecá s ním v angličtině několik italských večerů. Jo, asi mě trochu zdrbli, protože vědí, že jim nerozumím, ale Michael se mnou dál žije a Maurizio se mnou stále kamarádí a to je super!

Byla to rychlá, nadupaná, ale hezká dovolená :)