Zprávy z Itálie v přímém přenosu (fotoblog)

Přesně po roce jsem zase tady, v mé druhé domovině, v Itálii. Sedím v apartmánu, koukám do zahrady na palmy, na olivovníky, poslouchám cikády, je mi fajn. Co je tu nového, jaké mám pocity, co je v Itálii úžasné a co mě překvapilo?

Napíšu vám to hned, protože ty okamžité pocity a přenosy jsou nejsilnější.

Před týdnem jsme přijeli do Itálie. Po zastávce na Lago di Garda, které je opravdu nádherné, čisté, prostě úchvatné, dojeli jsme do Sirola v Marche.

Michael chtěl na dovolené kopce, skály a já moře. Vybrali jsme tedy Numanu, což je nejen nádherná oblast u moře (s horou Conero), ale mám tu i kamarády, které jsem třináct let neviděla (od roku 2005 do roku 2009 jsem jezdívala do Numany na víkendy, na léto).

Jelikož Michael nesnáší místa, kde je hodně lidí, ubytovali jsme se v agriturismu Sentiero Delle Fiabe (Pohádková stezka), v přírodním parku Conero, šest kilometrů od moře. Kdo by chtěl jet do této oblasti, můžu apartmány Pohádková cesta vřele doporučit. Jsou krásné, velké, čisté, voňavé, nově vybavené (hodně úložného prostoru, takže máte stále uklizeno), je tu zeleň, klid a neskutečně ochotná majitelka Federica. Co je ovšem nejlepší - nemají klimatizaci. Jsou tak skvěle postavené (izolace ve zdech), že i ve čtyřicetistupňových vedrech (venku), je v apartmánu stále příjemně (chladno). Takže ve spojení s okolním tichem, spíte opravdu jako v pohádce. 

Autem jste u moře za pár minut a můžete si vybrat, zda pojedete na skalnatou pláž pod horou Conero nebo na písčitou v Marcelli.

Mám ráda tuhle oblast. Není to placka, moře je tady průzračné díky oblázkům, z Monte Conero jsou krásné výhledy, můžete se projít po promenádě, po pláži, po skalách, po kopcích, po vinicích i v lese. Pár kilometrů od Numany je nádherné poutní místo Loreto, které navštěvuji pokaždé, když do těchto končin zavítám. Na druhé straně hory Conero je velké město Ancona - skvělé na nákupy všeho italského. Oblečení, kabelky, boty, parfumerie, ale hlavně výborné jídlo, voňavá zelenina a čerstvé ryby. Já miluju snad všechno, co je italské.

Možná proto se tu necítím jako tisíc kilometrů od domova na dovolené. Připadá mi, že jsem si z jednoho domova odskočila do druhého. Je to podobné, jako když z Prahy odjedu do Načeradce na chalupu. Jen by ta Itálie mohla být o pár stovek kilometrů blíž.

Musím přiznat, i když to možná pár našinců urazí, že běžné italské jídlo (v supermarketech a na trzích) si s naším nemůže konkurovat. Vůně žlutých melounů se táhne celým obchodem s alimentari (potraviny). V druhé uličce se k této vůni přidávají salámy, které jsou zavěšené na dřevěném stojanu. Kupuji přepravku malých rajčat (2 kila za tři eura). Rajčata krásně voní i přes vrchní folii a ještě lépe chutnají. Mají rudou barvu jak zvenku, tak uvnitř a jsou plná chutné šťávy. Připomíná mi to dětství, často jsem si takovými rajčaty ušpinila trička. Kam vlastně zmizela všechna ta dobrá rajčátka za běžné ceny, kterých bylo v Praze plno (na každém pultě OZ)? V Itálii mají hodně druhů rajských jablíček - na saláty, na passatu (omáčka z čerstvých rajčat), na sušení, na vaření. S takovou zeleninou se vaří jedna báseň. Lžíce olivového oleje, trocha soli, několik nakrájených rajčat, plátek čerstvé ryby nebo pár krevet a jako příloha zelený salát (lattuga). I ten chutná úplně jinak, než když ho koupím v Praze. Italové jsou nacionalisti. Nekupují skleníkovou zeleninu z jiných států, aby tu svojí vyváželi. Proč to u nich jde a u nás ne?!?

,,Proč tu jsou čísla na lahůdky i na pečivo?" Ptal se Michael, který stál frontu u pultu. Když viděl, jak pečlivě krájí a skládají na papír i ty nejlevnější salámy, pochopil. Italové milují jídlo - dobré, kvalitní a nejlépe to jejich. Ale jak by mohlo být prosciutto dobré, kdyby ho naházeli na jednu hromadu, jako to dělají s naší šunkou? Mortadella je levná, ale ani tu vám tady nekydnou na papír. Pěkně plátek po plátku vedle sebe, proložit fólií a další patro plátků, aby se vám nic neslepilo. Zákazník si tedy vezme číslo, koukne na monitor kolik lidí je před ním, zatím si nakoupí po obchodě co potřebuje. Až uslyší volat své číslo, vrátí se k pultu. Balený chleba koupíte i volně, ale ten nebalený, ten mají jenom za pultem (kvůli hygieně). Myslím, že to mají skvěle vymyšlené. Žádné fronty, žádný stres.

Ceny v Itálii jsou podobné těm našim. Koukala jsem jen na to co jím a z čeho vařím já. Něco je dražší, třeba pivo, maso, lahůdky (sýry, salámy, hotová jídla), ale mnoho potravin je levnějších - ryby, víno, těstoviny (ty kvalitní, Zátka se nepočítá), sezónní ovoce a zelenina, olivové oleje, tuňák atd. Nejlevnější je káva v baru. Za třicet korun si u nás nikde tak dobré kafe či kapučíno nedáte.

Drogerii, kvalitní oblečení a obuv mají taky levnější. Dokonce i pohonné hmoty, které stály v Itálii vždycky mnohem víc než v ČR, stojí dnes stejně jako u nás. Ale za nájmy a energie si v Itálii připlatí. Také návštěva restaurace vyjde v Itálii draho o doktorech a zubaři nemluvě. 

Když srovnám průměrný plat v Itálii a v ČR, dalo by se říct, že tady jsou na tom o něco lépe. Ale nakonec, více méně, střední třída v Itálii žije podobně jako my v ČR. Možná jen pivaři by tady zaplakali. Točené pivo v restauracích stojí nejméně pět euro a pěnu na něm můžete hledat lupou. Naštěstí já upřednostňuji víno, které tu mají vynikající a za poloviční ceny než u nás. A hlavně jím v Itálii často dary moře ... a dejte si k mušlím pivo!

Mám dovolenou v Itálii ráda a nemusím ji proležet na pláži. S mojí bílou kůží to ani moc nejde. Baví mě chodit na snídaně do baru (kapučíno a croissant za 75 Kč), na procházky do starých kamenných uliček malých měst, na trhy a do kostelů, kde člověk může v klidu (v chládku) rozjímat a děkovat za to že je, za to jak se má.

Občas si tady ale na pláž zajdu. Teď zrovna sedím v plážovém baru Arcobaleno (duha), který zná spousta lidí z Čech, protože se tady u Maurizia potkávají, když přijedou do Numany. Dneska je zataženo, chvilkama sprchne, takže tady dopisuji tenhle blog. Michael šel na pětihodinovou túru po kopci Conero a já relaxuji u kamaráda Maurizia a jeho dcery Azzurry na pláži.

Jsme rádi, že tenhle týden není tak horký, jako ten loňský v Assisi. Vylézt tehdy z apartmánu na ulici bylo stejné, jako strčit hlavu do rozehřáté trouby. Nedalo se v tom horku skoro dýchat (38 stupňů ve stínu). To vedro bylo opravdu únavné a prý jim tam trvalo několik měsíců. ,,Zlatý Čechy," říkávala jsem často. Ani jíst mi nechutnalo, což už je u mne - navíc v Itálii grave (vážné). Ale teď sedím v baru kde krásně pofukuje a je pětadvacet stupňů. Koukám na moře, jím lasagne s mořskými plody (vynikající), piju dobré víno a povídám si s lidmi kolem. Italové jsou totiž velmi vstřícní a upovídaní. I když je neznáte, začnou s vámi mluvit o všem možném. Mám ráda jejich přátelskou a pohodovou náturu. Vůbec mám Italy ráda celkově. Jsou to pohodáři, milovníci života a dobrého jídla, kteří pořád mluví - celá já :) 

Jen mě u nich letos překvapilo, že tady tolik lidí nosí roušky. Ještě bych asi pochopila, že v supermarketu a v ostatních obchodech mají prodavači respirátor, protože je tady hodně cizinců a oni se bojí, ale v prázdných ulicích? Na lavičce v parku, kde široko-daleko nikdo není? A na plážovém lehátku? To si pak roušku sundá a jde do moře? Jaký to má smysl? To nepochopíš! Byla jsem z toho dost v šoku. Nikdo z mých kamarádů, se kterými jsem se tady setkala roušku nenosí a taky to nechápou. Ovšem ostatních lidí je tu s respirátorem či rouškou opravdu dost. Prý i v autě, kde jedou sami. Ale to já neviděla.

,,Itálie, má lásko," tak začíná kniha jedné mé kamarádky a já s ní musím souhlasit. Itálie je velká láska nás všech, co jsme tu žili nebo do Itálie často jezdili. Je krásná, rozmanitá, má křišťálová moře, úchvatné hory, romantická města, velice chutné a zdravé jídlo, veselost a pohodu lidí, kteří jsou nabití sluncem (někdy teda i ubití). Miluju Itálii a jsem šťastná, když sem jednou za rok jedu. I dvakrát do roka bych klidně jela - v zimě do hor a v létě k moři. I častěji, kdyby to nebylo tak daleko. Ale žít tady, to už bych nechtěla.

Bavila jsem se jeden (celý) den s mojí kamarádkou Simonou, kterou jsme navštívili v Misanu a potom si zajeli do San Marina. Bavila jsem se celý den s mojí kamarádkou Desiré a s Ireneem, kteří za námi přijeli do Sirola. Mluvila jsem hodiny s kamarádkou Annou Marií z Assisi. Všichni se mě ptali, jak se mám po těch letech v Praze, jestli bych se vrátila do Itálie. Všem jsem řekla od srdce to, co opravdu cítím, protože oni jsou opravdoví kamarádi: ,,Itálie mi hodně dala, jsem šťastná, že jsem tu žila. Navždy bude v mém srdci jak ona, tak vy, ale jsem ráda, že jsem zase v Praze."

Česká republika je malá, nemá moře ani velehory, ale má ještě stále čtyři klasická roční období. V zimě padá sníh, jaro je dlouho kvetoucí, v létě máme všude zeleno (né vyschlo jako v Itálii) a lesy plné hub i borůvek, na podzim první mrazíky i první sněhové vločky, které mě krásně naladí na Vánoce. Tohle mi v Umbrii chybělo. Tam je jen jeden měsíc jara, půlroční léto a několika měsíční listopad.

Navíc je v Praze práce, zajímavá práce. V Itálii je velká nezaměstnanost léta letoucí. I na místo prodavačky v supermarketu se ,,stojí dlouhá fronta." A hlavně už bych nikdy nechtěla být žena v domácnosti, která je finančně závislá na chlapovi. Ani pracovat v jeho firmě (2x mi to stačilo). Nezávislost je ve vztahu hrozně důležitá. Vidím to nejen u sebe, ale i u známých.

Všichni kamarádi z Itálie mi dávali za pravdu: ,,Udělala jsi dobře, v Praze je ti lépe než v Umbrii. Máš tam svůj byt i dobrou práci, která tě baví. Michael je taky moc fajn, i z fotek cítíme, že jsi šťastná." A pak všichni slíbili, že přijedou za námi do Prahy nebo sem na chalupu, odkud vám píšu tyto poslední řádky. No tak snad, protože je mám stejně ráda, jako celou slunnou Itálii. 

PS: I když mě baví fotit stejně jako psát, nemám na to nic profi, takže omluvte kvalitu fotografií pořízených mým mobilním telefonem.