Zpět do 80. let aneb Splněné sny

,,Musím udělat pitvu, jestli chceš, pojď se podívat." Maurizio odchází na operační sál. ,,Snad ani ne." Křičím za ním. U operace už jsem byla x krát, ale pitvat? To jsem dělala naposledy před třiceti lety. 

Už jako malá, chtěla jsem být veterinářka - tenkrát jsem tomuto povolání říkávala doktorka pro zvířátka, protože slovo veterinář jsem neznala. Dnešní malé děti říkají doktorka plyšáková, protože neznají zvířátka. Alespoň ne tak, jako jsem je znala já a moji vrstevníci. Spousta dnešních dětí zná totiž živá zvířata jen ,,z rychlíku." ZOO, televize, kamarádův pes.

Ale my, my tenkrát znali a hlavně si osahali všechno živé.Od toulavých koček a psů, přes pulce a žáby v potoce, ptáčata vypadlá z hnízda i hmyz všeho druhu. Dodnes se bojím škvorů, aby mi nevlezli do ucha a chudáci pavouci sekáči se bojí zas mě, abych jim neutrhla nohu a nestudovala, jak je možné, že se hýbe bez tělíčka. Pozorovali jsme sousedovic slepice, ty se zas naopak hýbaly bez hlavičky a věděli jsme, že králík nás podrápe nebo kousne, ale milovali jsme ty jejich čumáčky. Nosili jsme jim trávu - jen suchou, aby se nenafoukli a nepraskli, čímž nás strašila teta, drbali jsme je za ušima a dělili se o mrkev, kterou jsme tetě čórli ze záhonu. A když na zahradě visela kůže a strejda nám dal králičí nožičku pro štěstí, byla z nás hromádka neštěstí. Čuníka jsme plácali po hřbetě, jak starého kámoše, chodili jsme pozorovat krávy na statek a z koňské hřívy, kterou jsme jim po jednou ,,vlásku" trhali, pletli jsme si copánky. Když Vinnetou  nemohl mít Hatátitla, tak alespoň jeho hřívu. No kdo si tenkrát nehrál na indiány? Stačila guma do tepláků a pár per z kohouta. 

Samo sebou, nejdříve jsem se chtěla stát  princeznou. Půjčovala jsem si máminy lodičky (když nebyla doma), ségry šaty a na hlavu jsem si dávala krajkový ubrus. Pak jsem z princezny vyrostla a chystala se na profesi kadeřnice. Nějakou panenku jsem ostříhala, nějaké natupírovala ofinu, jiné dala natáčky. Dělala jsem to stejně, jako jsem to viděla u mamky a tety Dany, když si navzájem natáčely trvalou nebo barvily vlasy. Studená vlna tenkrát smrděla po celém bytě, ale to mi vůbec nevadilo. Sedla jsem si k nim a pozorovala, jak se dávají ty malé dřevěné natáčky s gumičkou, jak se houbičkou nanáší ustalovač nebo jak se k barvě Palette kladívkem drti bílé prášky, které vypadají jako Acylpyrin.

Mou budoucnost jsem přehodnotila, po shlédnutí seriálu Chobotnice s komisařem Corradem Cattanim. Rozhodla jsem se být komisařkou. Ze školní fotky, čtvrtky a průhledných desek na vysvědčení, vyrobila jsem si služební průkaz a komisařka Karla Šimonovská šla do akce. Sledovala jsem sousedy, pozorovala lidi v tramvaji, jestli nezahlédnu někoho z pořadu Kriminální ústředna pátrá. Seriál Chobotnice jsem hltala stejně, jako o pár let později Beverly Hills 90210. Tyhle dva zahraniční seriály si z mládí pamatuji nejlépe.

Ale když jsem našla na silnici mrtvého ptáčka a jako komisařka jsem se snažila o policejní  pitvu, rozhodla jsem se, že budu raději veterinářkou. Být komisařkou je přeci jen nebezpečné povolání a ta ,,operace" mě bavila stejně, jako sledovačky.

A tak jsem začala zachraňovat ptáčata spadlá ze stromů, topená koťata (vyhozená v popelnicích) i rozjeté žáby. Žáby byly většinou už jen na pitvání. Byla jsem rozhodnuta - budu doktorkou!

Na druhém stupni základní školy jsem však ze svých ambicí slevila - budu zdravotní sestra. Učení mě nebavilo, raději jsem lítala venku, tudíž mi bylo jasné, že dalších x let ve škole nezvládnu ani nevydržím. Čtyři roky zdrávky, jako moje sestřenice, to snad zvládnu. ,,Budeš mejt dědkům a babkám zadky, budeš chodit na noční a mít služby na Vánoce" odrazovali mě všichni od zdravotní školy. ,,No jo, ale zas si tam najde nějakýho doktora a bude se mít dobře," smála se teta Dana a dodala: ,,Kajdo, nejlepší zaměstnání je, dobře se vdát a být paní doktorová" Teta Dana byla veselá kopa a dávala mi vždycky cenné rady. ,,No jo Dano, paní doktorová ze Žvahova bydlí ve vile, chodí jen s pejskem na procházky a přijímá hosty, jinak nic nedělá. Prý má i uklízečku." Začala jsem ten tety nápad zvažovat, ale mamka mě rychle přerušila. ,,Mazej se učit nebo budeš tak maximálně někde mejt hajzliky. Dano, neblbni mi tu holku, už takhle ji hrozí trojky. Ona není blbá, ale je to lajdák."

Máma měla pravdu, byla jsem lajdák. Ze školy hned s holkama ven, večer jsem naškrábala úkol a šup číst si s baterkou pod peřinou Děti z Bullerbynu, Indiány z Větrova nebo jiné knížky, do kterých jsem se vpila stejně, jako Žaneta Fuchsová v Kaňce do pohádky.

A trojky na výzu na sebe nenechaly dlouho čekat. ,,Co budeš dělat Kájo, na zdrávku tě s trojkama nevezmou a na kadeřnici berou jen ze známosti nebo s tučnou obálkou, kterou nemáme." Mamka se obávala, ale já byla v klidu. ,,Půjdu na prodavačku, těch je všude třeba." ,,Ne ségra, běž na aranžérku, to by mě tak bavilo," zasnila se moje sestra Iveta, která měla před maturitou na gymnáziu. ,,Tam je taky tlačenka Ivet, i když tebe se samejma by tam určitě vzali. Blbce s trojkama neberou."

Ročník 1973 byl tak silnej, že už bylo plno i na prodavačku drogerie, kam jsem se zapsala. ,,Škoda, mohla jsem se zadara stříkat pičifukama. No co, prodavačka jako prodavačka, hlavně když nemusím do potravin, to je dřina nebo do skla-porcelán, tam bych asi víc zaplatila než vydělala." Vždycky jsem byla tak trochu jako slon v porcelánu, ale pěkně vyčůranej slon. 

A tak se stalo, že jsem se vyučila prodavačkou elektro technického zboží. Až na elektroinstalaci mě tahle škola bavila a učit jsem se moc nemusela, takže jsem toho nikdy nelitovala. 

A když už jsem nemohla se zvířaty pracovat, tak jsem si je alespoň pořizovala domů.  Jedno, druhé, třetí zvířátko a najednou jsem měla v mém malém jedna plus jedna ZOO. Psa, činčilu, králíka a papoušky. Se psem jsem běhala několikrát denně pět pater - výtah postavili, až když jsem se přestěhovala do Itálie. Králíka jsem musela několikrát denně čistit, smrděl víc jak tchoř, ale měl krásnej čumáček. Činčila Mekí mi rozkousala všechny kabely, čehož jsem si všimla, až když mi nešel telefon, ale moje korela Arny se naučila díky ní mluvit. Dodnes říká: ,,Mekí, ttttttt Mekí," jako já, když jsem hledala činčilu po bytě. No a peří z andulek? Co vám budu povídat, to byl bordel!

V elektru jsem dlouho nevydržela. Následoval butik, květiny a psychiatrická léčebna - nemyslete hned na nejhorší, tam jsem taky pracovala. A tam jsem také poznala Francesca, kvůli kterému jsem se stěhovala do Itálie (viz.blog http://karlaslezakova.blog.idnes.cz/c/450776/laska-z-psychiatricke-lecebny-aneb-asi-to-tak-melo-byt.html ).

No a teď - jsem v Itálii, partner veterinář a já mu někdy vypomáhám. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu na operační sál, že tam neomdlím, ba naopak, že tam budu ku prospěchu. Jó nevyzpytatelné jsou cesty osudu.

A co vy? Také vás nějaká klikatá cesta dovedla ke snům z dětství? 

PS: A když už jsem u těch splněných snů, chtěla bych vám strašně moc poděkovat. Vám, mým čtenářům! Protože i díky vám se narodilo Zrzavé dětství -  další, pro mne neuvěřitelný, splněný sen, o němž psal i info blog idnes. 

Takže veliké GRAZIE!!!

Kdyby to někdo nečetl, tak přikládám odkaz. Hezky o mně napsali :) 

http://info.blog.idnes.cz/c/494618/porad-citim-vuni-pedra-rika-karla-simonovska.html