Zelený časy osmdesátých let aneb Život je tisíce krátkých tady a teď

Pohled na krásnou krajinu se mění rok od roku. Tam kde bývala pole stojí sídliště, velké louky se změnily ve vilové oblasti a v údolí, kde jsem dřív nepotkala živáčka, je teď promenáda ,,turistů." 

Barrandovské sídliště zavalilo tu naší ,,vesničku." Pražáci se stěhují na okraj hlavního města, kde se staví nové a nové domy (už i v přírodní rezervaci Prokopského údolí) a byty v centru Prahy skupují cizinci. Mění se mi před očima, mé rodné Hlubočepy! Pokaždé, když tam zavítám, stojí na místě kde bývala zelená tráva nějaký šedivý dům. A já zavřu oči a představuju si, jaké to bylo krásné, když jsem jako malá holka chodívala s babičkou na procházky po okolí Hlubočep a všude bylo spousta stromů, kytek, trávy.  

Třeba takové Dívčí hrady - co tam jsem se jako dítě nachodila. Například s Boženkou, se kterou jsem sbírala šípky, trnky a bezinkové květy i bobule (výborné sirupy z toho bílého i černého bezu babička Boženka uměla, nikdy už jsem pak takový sirup nepila). S rodiči na dlouhé procházky, přes Dívčáky až do Klukovic a s dětma pod hřbitov sáňkovat, klouzat se po skále, hledat trilobity nebo lézt do jeskyně. Tahle oblast bývala nádherná, s minimální návštěvností ,,cizích" lidí. I se školou se tam chodívalo - pláštěnky, pytlíky a plynové masky nasadit a jak debilové v tom běhat po kopcích. Pařila jsem se jak prase, přes zamlžená skla jsem neviděla ani spolužáky, natož klacky pod nohama, takže jsem furt padala a nadávala, kterej idiot tohle vymyslel. Pak masky vytřít, strčit do brašny, vyndat chleba se salámem, umělohmotnou lahev s čajem a vyrazit na pochod Prokopským údolím. Teď na ta branná cvičení vzpomínám s úsměvem a klidně bych si v té masce s chobotem zase zaběhala, kdyby se s tím vrátilo i všechno to, co bylo v té době kolem. Jenže to se nevrátí, naopak toho krásného ubývá a z liduprázdných kopců je promenáda nejen pro pěší, ale i pro cyklisty. Člověk se nestačí vyhýbat. Já tam naštěstí nikdy nebudu cizí, protože na hřbitově i na Dívčích hradech leží moji předci a dole pod kopci mám spoustu známých a kamarádů, kteří měli to štěstí, že se neodstěhovali. Miluju Hlubočepy, i když už to není ten ráj, co býval.

,,Koukej, to je moje oblíbená borovice, na které jsem se celé dětství houpala, furt tu stojí, jen trochu povyrostla. Vždycky tu rostla spousta mateřídoušky, fialek, slziček paní Marie, dokonce i žampióny se tu našly. A tady, na špici kopce, chodívalo se koukat na ohňostroje," s nadšením jsem Michalovi ukazovala a vyprávěla, jak to tam v osmdesátých letech vypadalo. ,,No jo, byly to krásný zelený časy, teď už i ty vyšlapané cestičky mezi kopci vysypali štěrkem. Nechápu proč," povzdechla jsem si. 

Zeleného ubývá i na okrajích Prahy. A ve Vršovicích? Tam se kochám i pampeliškou. Už ani ten plevel není vidět, protože přes ty tuny betonu neproroste. Vždyť i ty kopřivy, kterých jsem se v dětství tolik bála a bývalo jich všude plno (některé byly vyšší než já), i ty abys teď do velikonoční nádivky hledal lupou. Chtělo by to víc zeleně - všude. Když u nás před domem dělali nové chodníky, myslela jsem si, že tam zasadí pár stromů, jako je tomu v postranních ulicích. Ale kdeže, samá parkovací místa. A tak jsem si chtěla udělat zeleno alespoň za mým oknem. Jenže dvě holubice, velký jako slepice, udělaly si v mých růžích hnízdo. Ještě že mám stará dvojitá troj okna a můžu mít květináče mezi. Čím jsem starší, tím častěji uznávám, že co je starý, to je dobrý. Pravdou je, že ta zelená mi ve Vršovicích schází, protože ranní zpěv ptáků a pohled do korun stromů, to je mnohem hezčí vstávání, než pohled na auta a na popelnice.

Naštěstí budeme trávit velikonoční svátky na chalupě, takže nádivka bude. Pod Blaníkem se to totiž ještě zelená vším možným a kopřiv je dost pro všechny. Jak já už se těším! Zase po letech to budou české Velikonoce na vesnici. Navíc má být krásně teplo a slunečno. Ráno snídaně na zahradě za zpěvu ptáků, přes den procházky po loukách, kolem rybníků a v lese. S Michalem pak nařežeme dříví, s Miluškou (mamkou Michala) obarvíme vajíčka, upečeme beránka a odpoledne bude určitě kávička s kámoškama (s dvojčaty Žilkovic), díky kterým do téhle vesničky jezdím, a které mě dobíjí pozitivní energií (takovej Tomáš Klus v ,,sukních"). Večer táborák, buřty, kytara a před spaním romantika pod hvězdama. No není to paráda? Já bych řekla že je a veliká! Vím, maluju si tyhle chvilky jak Ladovi obrázky, ale pokud to bude jinak, tak to vůbec nevadí, vždyť každý okamžik si můžeme ,,namalovat" tak, aby byl tady a teď něčím krásný. Ať jsme kde jsme.

A stejnou parádu jsem mívala jako dítě v Hlubočepích (až na tu romantiku pod hvězdným nebem). Před domem jsme měli malou zahrádku (společně s Dupalovejma), kam se vzala buchta, kafe a nedělní ráno bylo jako vymalované. My děti si hrály v okolním parku, občas jsme se jen přiběhly napít, kousnout si do bublaniny nebo sežrat jahodu, okurku či rajče ze záhonku a do oběda byl od nás klid. Potom pěkně nějaké maso s nádivkou z místních kopřiv, poobědová pohádka z rádia a zase honem ven. Já jsem tak strašně šťastná, že jsem byla dítě osmdesátých let. Žádný mobil, žádný počítač, v televizi jen jeden program co stál za to tak 3x denně (na dvojku jsem jako dítě vůbec nekoukala), ale spousta kamarádů a krásné zeleně. Kolik her jsme znali a kolik si jich vymysleli. Kolik kytek jsme naškubali a kolik ovoce nakradli v opuštěných zahradách. Kluci nám půjčovali praky a motokáry, my holky jim ošetřovaly rozbitá kolena a zastávaly se jich před rodičema. Byli jsme tým, i když se občas někdo s někým pohádal a naházel mu bodláky do vlasů nebo ho strčil do kopřiv. Večer se připravil oheň za barákem, sešlo se tam několik sousedů s dětma, doběhlo se tátům do džbánku pro pár točenejch, cestou se olízala pěna, opekl se točeňák, chleba i letní jablko, které nám rostlo před zahrádkou (takový malý stromek to byl a takových jablíček) a vyprávěli se hezké i strašidelné příběhy.

Já miluju letní jablka a právě u Michala na chalupě jsem je loni zase po dlouhé době měla. Jablka, co se nemusí umejt ani oloupat (ty naleštěný jablka ze supermarketu umejt ani nejdou), co si člověk utrhne mezi polem rovnou ze stromu a zakousne se. 

Podobně jsem si loni užila ořechy, švestky a hlavně třešně, kterých bylo v Načeradci tolik, že ohýbaly větve až k zemi. Hlubočepských třešní bylo tenkrát před barákem taky dost a vůbec nám nevadilo, že jsou ty stromy u silnice, protože tam projelo tak deset aut za den. Seděli jsme s kámošema na stromech a debužírovali do té doby, než nám bylo blbě. Nejlepší byly ty rudý tvrdý chrupky, o ty byl boj, ale dobrý bývaly i ty ty měkčí červený (jen se to z triček blbě pralo), a když už bylo všechno sežraný, spokojili jsme se i s ptáčnicema. Jsem opravdu vděčná za to, že můžu jezdit s Michalem na chalupu a dělat věci, které jsem dělávala před třiceti lety, s tím rozdílem, že dneska si dám k těm buřtům pivo i já a nemusím olizovat jen pěnu. Takovej opečenej buřt pod hvězdným nebem s jedním Kozlíkem ve džbánku a druhým kozlíkem s kytarou, to je pro mne lepší, než večeře v drahé restauraci ;) A s tím bonusem mít fajn chlapa, kterej všem říká, že jsem mu spadla z nebe, hraje a zpívá pro mne písničku Víš od Keksáků (prý jsem opravdu z jinýho světa) a já vím, že mne má rád takovou jaká jsem, což je ve vztahu moc důležité.

Jak se říká:,,Mužem tvého života je ten, který zná všechny tvoje chyby a stále tě považuje za nejúžasnější ženu na světě." Tak snad mu to vydrží ;)

PS: Krásné Velikonoce Vám všem, ať jste kde jste. Užijte si co nejlépe každý okamžik těch prosluněných dnů, protože život není nic jiného, než tisíce krátkých tady a teď.