Už nás nehoupejte!

Snad víc než kdy jindy, vzpomínám tento rok na dětství ,,Husákových dětí." Kdo by si tenkrát, roku 1980 pomyslel, že jednou zavřou na půl roku školy, děti nebudou moci navštívit dědu s babičkou a budeme nosit náhubky jako Žeryk.

Tehdy, v osmdesátých letech, bála jsem se jako dítě jen tanků, aby k nám zase nepřijely a občas atomovky, když se začal dohadovat SSSR s USA. Ale jinak, oproti dnešním dětem, měla jsem hodně volné a bezstarostné dětství. Asi proto na něj tak ráda a často vzpomínám. 

Hrávala jsem si celé dny venku, za každého počasí, až do setmění. Měli jsme partu kluků i holek a nejen jednu. Vždycky bylo kam a za kým jít, s kým jít ven. Nepamatuju si, že bych se jako dítě někdy nudila. Snad jen, když jsem byla nemocná. V baráku jsme se všichni znali a navštěvovali. K babičce jsme chodívali skoro denně nebo ona k nám. Mamka o víkendu udělala dva tácy chlebíčků nebo jednohubek (jeden nám, jeden na návštěvu), vzali s tátou flašku Sklepmistra a šli večer ke známým o pár domů dál na kostky nebo k sousedům na karty.

Taková idylka je to moje dětství v mých vzpomínkách, obzvlášť teď, když děti nemůžou ani do škol, ani na kroužky a hlavně navštívit prarodiče. Jak těm seniorům musí být smutno ... .

Někdy před spaním zavřu oči a přehrávám si tu dobu jako film. Nevidím v tom filmu nic, co by mě tehdy znepokojovalo. Snad jen, že jsem byla zrzavá a tudíž terčem posměšků starších blbečků.

Ale i jako zrzek, dětství jsem si užívala naplno. Jako dítě jsem milovala, když mě někdo houpal na houpačkách všeho druhu. Táta mi v podloubí našeho domu pověsil tu dřevěnou, která se používá pro malé děti dodnes. Zbožňovala jsem dřevěného houpacího kohouta, kterého si pamatuju z raného dětství, houpací koně, které jsem záviděla kamarádům ze školky a strašně si přála mít jednoho taky doma a nejvíc houpačky - lodičky, které jsem viděla prvně u nás v Hlubočepích na náměstí, když tam ještě jezdívala pouť. 

Jakou radost jsem měla, když jsem se před čtyřmi lety mohla na takové houpačce zase zhoupnout. Na poutích je vídám a vždycky se u nich nostalgicky zastavím. Jenže jejich velikost neodpovídá velikosti mé zadní části těla. A nejspíš bych jim mojí vahou strhla celou konstrukci. Ovšem tahle lodička, ta je snad dělaná pro dospěláky. 

Moje druhá nejoblíbenější houpačka je tahle. Nevím, jak se jí říká, ale trávila jsem na ní každé prázdniny v Samopších, v chatkách od ROH Barrandov. Nikde jinde jsem takové houpačky neviděla. Jak málo nám tehdy stačilo ke štěstí. Jez na řece Sázavě, tahle zvláštní houpačka před chatou a Vitacit v dlani nebo zmrzlina z Mixaru.

V Samopších býval i tenhle zvláštní kolotoč, který jsem taky jinak nikde neviděla. Když si táta dával u stánku nad řekou pivo, vydržela jsem se na něm točit hodně dlouho. Dnes, ač se do něj k mému překvapení vejdu, není mi na něm nejlépe. Ale otočit se z nostalgie musím.

Nedokážu kolotočům, houpačkám a klouzačkám odolat, i když je mi kolikrát trapně. Rozhlédnu se, jestli kolem nikdo není a šup na houpačku nebo na klouzačku (pokud se do ní vejdu). Alespoň dvě tři zhoupnutí či sklouznutí a svět je hned veselejší.

A veselejší byl i letos v létě, když mi Michael oznámil, že už ví, kde jsou ty ,,mé" oblíbené a ztracené houpačky lodičky, a že se na ně můžu jít zase zhoupnout. Jak ráda bych se na nich houpala, točila se na řetízkovém kolotoči a jezdila v lunaparku na všem možném. Jenže stárnu a tohle všechno už mi nedělá dobře jako v dětství - ba naopak. Na houpačce vydržím chvilku, na kolotoči tak dvě kola a horskou, tam už bych dnes deset jízd za sebou taky nedala. 

A stejně jako mi je špatně na houpačkách, začíná mi být stále častěji zle z toho, co se tady, v té naší zemi děje. Taky nás tu totiž pěkně houpou!

Každodenně se to ve mně mele. Radost z každého dobrého rána střídá smutek a strach. A to mám díky Bohu práci! Navíc práci, která mě baví a dělá šťastnou. Jenže jak můžu být stoprocentně šťastná (jako jsem byla ještě v lednu nebo pak v létě), když čím dál víc lidí je nešťastných? 

Každé ráno, hned po probuzení, začnu přemýšlet většinou nad mou prací a v tu chvíli jsem šťastná. Těším se na ranní kávu, na to kam pracovně pojedu, na mé zákazníky i na partu v práci. Tohle všechno je super a jsem za to hrozně vděčná. Jenže pak, u snídaně, pustím zprávy nebo si přečtu noviny a zmocní se mě lítost nad těmi, co musí omezit své podnikání, ať už jsou to restaurace, hotely, různá střediska či služby. Nad těmi, co vyčerpali všechny své úspory na to, aby nekrachli, co se budí každý den se strachem, jestli je vláda zase zavře, nad těmi, kteří ze dne na den musí zavřít svou živnost, poté na pár dní otevřít - zavřít -otevřít - zavřít a nakonec často končí na antidepresivech nebo u flašky vína - v tom lepším případě.

Rok 2020 je tak zvláštní, že člověk opravdu neví co bude a neví čemu věřit. Na jednu stranu by si strašně přál žít normálně, jako před začátkem tohoto roku, na straně druhé má strach, strach o sebe i o své blízké, protože slyšel už tolik příběhů (od lidí, né z novin), kdy zemřel někdo z rodiny, někdo, kdo byl jinak zdráv úměrně svému věku a mohl tu být ještě desítky let.

A tak poslouchám nařízení vlády, nosím v práci mezi lidmi respirátor, vyhýbám se hromadným akcím a doufám, že rok 2021 nám přinese zase normální život. Takový život, aby děti mohly chodit do škol, lidé do práce a senioři se mohli zase beze strachu vídat s celou rodinou i s přáteli.