Těšte se, pomáhá to nezbláznit se

Už je to rok co se bojíme, často na něco čekáme, rozčilujeme se a doufáme. Strachujeme se o zdraví naše i našich blízkých víc než dřív a zároveň máme obavu z budoucnosti pro nás, ale hlavně pro vaše děti. 

Tak takhle už by to nešlo! Ze spousty lidí se stává tvor nepříjemný, až zlý. Vidím to v obchodech i na čerpacích stanicích, jak se chovají zákazníci k prodavačkám. Chudinky holky, které stojí u té kasy celý den, s rouškou a zamlžujícími se brýlemi. Prodavači musí snášet nejen remcání lidí, ale i jejich chrchlání. I když v dnešní době člověk kašle do roušky, stejně je to pro okolí nepříjemné. No uznejte sami - svět se v tomhle ohledu rokem 2020 změnil. Pokud někdo kolem vás dnes zakašle, raději se vzdálíte, nemluvě o tom, když jste na ulici oba bez roušky. To já občas i zadržím dech :)

Musíme začít myslet pozitivně, jinak z nás bude národ bručounů! Kamkoli teď pracovně přijedu, všichni si stěžují. Ať jsou to přetrvávající obtíže po kovidu (a že už jsem o spoustě nepříjemných obtíží hodně slyšela), naše ,,skvělá" vláda (o té raději neslyšet) nebo chybějící turisti (o těch asi dlouho neuslyšíme). Ale co to vzít z jiné strany? Stačí si vzpomenout na loňské jaro, to nám bylo hodně ouvej. Venku krásně, všichni zavření doma, ulice liduprázdné, do obchodů jednou za týden s látkovou rouškou a v rukavicích, člověk ani Alpu nesehnal, aby si vydezinfikoval ruce. 

Dnes jsme na tom mnohem lépe! Někdo by mohl říci, že jediné co se změnilo je:,,Místo jedné roušky budeme nosit dvě." Ale nemysleme jen na bordel, který tu máme ,,díky" naší vládě. To by se člověk musel rozčilovat od rána do večera, když supermarkety mohou být otevřené, ale malé obchody ne. Nebo masérky, kosmetičky, manikérky, pedikérky či kadeřnice pracují po bytech plných lidí (jistě i u politiků, protože jejich hlavy nevypadají zarostle - odrostle), ale v salonech nesmí být ani jedna zákaznice. Kocourkov! Jiné státy mají služby otevřené celou dobu a rozvolňují - u nás se zpřísňuje. A hlavně, když se člověk podívá do sousedního Polska, kde mají otevřené obchody, vleky, restaurace a vidí, že jen sedm kilometrů od Harachova se žije úplně normálním životem (viz video na mém Facebooku), tak to mu hlava nebere. Jenže když se přestaneme rozčilovat kvůli vládním opatřením, uvědomíme si, že oproti loňskému jaru jsme na tom opravdu lépe. Můžeme chodit na procházky, dát si kávu v parku na lavičce, jezdit na chalupy, není problém zajet si na oběd nebo na nákupy do Polska (tam vás na dvanáct hodin pustí i bez testu), můžete jet na běžky do hor nebo odjet na dovolenou atd. Máme z té nemoci stále respekt, nikdo ji nechceme, ale nemáme z ní tak panický strach jako loni touto dobou. 

Rozčilování a stres oslabují naši imunitu, musíme se zase umět radovat! V sobotu, když bylo venku krásně, pustila jsem se do mytí oken a cítila strašnou radost z toho, že v ulicích je zase slyšet nejen zpěv ptáků, ale také smích dětí. Nebe mělo blankytně modrou barvu, sluníčko hřálo, v protějším domě si starý pán četl na balkoně noviny a dobíjel se vitamínem D, který všichni tak nutně potřebujeme (moje kosti by vám o tom mohly vyprávět). Najednou jsem měla zase ten hřejivý pocit z krásného - normálního dne.

Musíme se chránit navzájem a žít! Včera bylo krásně a já se po dlouhé době vydala do jižních Čech na pracovní cestu. Jela jsem kolem rozmrzajících rybníků, kolem zelenajících se polí, přes vesnice, kde už se pracuje na zahrádkách a cítila jsem strašnou radost. Jaro je zase tady a já jaro miluju! Mám ráda všechna roční období (všechny dny), i když prší, mrzne nebo je hic. Ale jaro, když se všechno začíná zelenat, když nám sluníčko nahřívá promrzlé kosti a venku to pučí, kvete, bzučí, rodí se a voní, to je pro mne nejkrásnější čas. Zvykla jsem si i na respirátor, který nosím už několik měsíců mezi zákazníky, abych chránila je i sebe. Nevadí mi, nemlží se mi s ním brýle jako u roušky a pokud ho vystříkáte dezinfekcí se 70% alkoholu a necháte vyschnout, můžete ho nosit několik dní (říkají lékaři a hygienici).

Těšte se! Pocit těšení se je podle mne velice důležitý. Když se člověk na něco těší, vytvářejí se mu v těle hormony štěstí (hlavně dopamin) a ty jsou pro naši psychiku i pro naši fyzičku velice důležité. Vše je spojené se vším a díky sluníčku jsou lidé natěšenější, takže teď začíná ten nepříhodnější čas těšit se! Někdo se těší na až vyjede na kole, jiný na dlouhé túry, někomu stačí k radosti pivo u stánku. Já se včera cestou do Blatné začala těšit na spoustu věcí - hodně těšit. Tak hodně, až se mi celým tělem rozjelo lehké příjemné mrazení a můj zpěv slyšely srnky široko-daleko (možná proto jsem žádnou cestou nepotkala). Těšila jsem se na to, jak zase začnu pracovně jezdit po naší krásné republice, jak budu pozorovat rozkvétající se stromy, pole a zahrádky na vesnicích. Těšila jsem se jak odzimujeme chalupu a budeme snídat na zahradě, večer opékat buřty, hrát na kytaru a chodit po lesích. Jaro nám dává tolik možností dělat příjemné věci - těšme se. Když se člověk totiž těší, cítí tu chuť do života, to mrazení, tu radost - cítí že žije (i v téhle době) a né že tu dobu jenom nějak přežívá. Každý den, který jsme naživu a můžeme dýchat, myslet, milovat, pracovat - každý takový den je dar, co se má prožít naplno!

PS: Dnes jsem posílala zákazníkům čoko-novinky a místo:,,Přeji Vám slunečný den, napsala jsem - skutečný den. Taková blbost, překlep, ale jakou udělal lidem radost. Přišla mi spousta odpovědí se smajlíkem, že skutečný, je lepší než slunečný, a že na takový den se moc těší (ti co mají zavřené živnosti a nemohou do práce).

A tak vám všem ze srdce přeji skutečné dny plné těšení se na cokoli!!!