Tak nám zase v televizi lžou aneb Nabijme se pozitivní energií, budeme ji potřebovat

To jsem se vám tak rozčílila, až jsem místo ,,uložit koncept" dala ,,publikovat" a šla se projít. Ještě že jsou admini, díky Vám! Kdo tento článek četl před osmou hodinou večerní, tomu se moc omlouvám. A teď k tomu lhaní a dobití.

Dennodenně čtu na Facebooku od kamarádek a známých z Itálie, že přejezd mezi Itálií a Českou či Slovenskou republikou je bezproblémový, žádná kontrola ani sem, ani tam. Já jsem sice nikam nejela, protože se o sebe a o své blízké dost bojím a nevím jak to s tím Covidem opravdu je, takže jsem raději zůstala v té naší krásné vlasti, kde se alespoň oproti jiným státům nemusí nosit roušky. Ale holkám, co žijou v Itálii a jezdí k nám za svou rodinou fandím, aby měly jednoduchou cestu tam i zpět a sleduji jejich dovolené na Facebooku. Ráda vidím lidi šťastný a spokojený. Pak koukám na televizní noviny a v nich vám oznámí, že bez negativního testu na Covid se do Itálie nedostanete. Okamžitě jsem se ptala známých, jak to tedy je. Strhla se lavina komentářů, že média lžou, že je to všechno business a my jim všichni ,,skáčeme na špek." Do Itálie se jezdí jak na Moravu, nikde nikoho nekontrolují. Jeden syn kamarádky přiletěl z Číny, druhý z Rumunska a nikde žádná kontrola testu, žádná karanténa. Dnes se dá opravdu věřit jen obyčejným lidem které znáte!!!

No nic nebudu se rozčilovat, ono toho na podzim k rozčilování bude asi mnohem víc. Lidi budou čím dál víc ustrašení a zmatení, důchodci chudáci doma zavření, spousta živnostníků možná krachne, protože to jaro a modré zóny v Praze se prostě podepsali na každém podnikateli.

Teď, dokud ještě můžeme dýchat jak chceme, nabijme se pozitivní energií ze slunce, z lesů, z té krásy všude kolem. Dobrá nálada a smích posiluje naši imunitu, tak vám posílám trochu té pozitivity a přeji, ať jedinou zubatou s kosou vidíte po dlouhá léta jen na téhle fotce :)

,,Tělo ponořené do kapaliny je nadnášené silou ,která se rovná váze řízků u Matoušků, sežraných. Veverky zákon." Napsal mi kamarád Vítek na Facebooku k této fotografii. No, je pravda, že žeru jak turbo - to zase říká Michalova mamka. A Michal tvrdí, že nezná ženskou, co by toho snědla tolik jako já. Dobře, je mě asi lepší šatit než živit, ale naštěstí se teď už živím sama. Už bych nechtěla být finančně závislá na chlapovi, jako jsem byla v Itálii. Ale snažím se jíst hodně ovoce, zeleniny, ořechů, dát si večer nějaké to pivo nebo víno (to je prý také zdravé) a ten ,,řízeček" jen občas.

Je to tu fajn, v Načeradci. Odpoledne se vykoupeme v místním koupališti, které postavili v sedmdesátých letech fotbalisti, mezi nimiž byl i Michalův táta Pavel. Cestou zpátky si skočím do pole, ale inkognito, tak to nikomu neříkejte! 

Miluju pole, louky, lesy. V Hlubočepích jsme to mívali v dětství za barákem - teď tam stojí sídliště Barrandov. Vzpomenete si ještě, jak jsme dělávali panenky z vlčích máků, věnečky z pampelišek nebo sedmikrásek, jak jsme hledávali čtyřlístky a lisovali je v knížkách? Byla a je to stále nádhera, to všechno kolem nás.

Májky na vesnicích a v malých městech, Boží muka u cest a polí, rozkvetlé stromy ... to nemůžu nefotit. Jsem takovej obchodní zástupce a reportér v jednom. 

Nálada má, má dnes rozpuštěné vlasy, věřte či ne, je to o počasí a o lidech. Když vidím zem, kde jsem se narodila a město, kde jsem od dětství žila, tak to mi bere dech. Rozkvetlá louka, na níž se pasou koně a modré hladiny, tam dole u Třeboně, tohle je přece ráj. Zelené lesy a pole plná zlata, rybníčky ve vsi, u řeky malá chata - miluju ten náš kraj! Mám ráda déštˇ i načechrané nebe, vážím si lidí a taky sama sebe, ale hlavně života! Nechápu lidi, co měli vždycky všechno, že nevidí tu krásu a tohle pěkno, proč je v nich černá prázdnota? 

Mne tahle nádhera nutí usmívat se, zpívat si a veršovat. Já vím, jsou to veršíky jak z prvního stupně základních škol, ale mě to prostě baví. Vůbec mě všechno teď nějak baví.

A když mám dobrou náladu, dávám si dobrou zmrzlinu. V Týně nad Vltavou mají výbornou. No co, před deseti lety jsem byla mladá a hubená, ale cítila jsem se stará a tlustá. Teď´to mám přesně naopak, takže dobrý :)

Jediné z čeho je mi na mých cestách smutno jsou opuštěné zámky. A že jich je. Taková škoda!

A je jediné město - Terezín, ve kterém se neusmívám a nezpívám si, když jím projíždím. Padá tam na mne úzkost a smutek.

Jihočeský kraj miluju. Mám tam spoustu skvělých zákazníků. Všichni jsou příjemní a stále s úsměvem na tváři. Moc ráda tam jezdím i proto, že jezdím rovnou z chalupy, takže celý týden se vracím ,,domů" po prázdných silnicích, zaparkuju před chalupou a večery trávím na zahradě.

Při svých cestách navštěvuju i kostely. Miluju tu vůni, to ticho, ten zvláštní pocit. Nejsem katolík, ale věřím a do kostela chodím s vděkem a díkem. Děkuji za to že jsem, za to jak se mám a jaké lidi mám kolem sebe. Já vlastně poslední dobou furt koukám k nebi a děkuju. Snad budu mít možnost děkovat ještě spousty let.

Já prostě miluju život čím dál víc. A za to hlavně velké DÍKY mojí mámě a tátovi (i když tu už nejsou), díky Michalovi a jeho super mamče, díky mé práci, která mě fakt baví a naplňuje. Díky tomu všemu jsem teď absolutně šťastná. Ať svítí sluníčko, prší, ať je teplo nebo zima, každé ráno se těším na nový den, na maličkosti v něm. Každým dnem si uvědomuju, že život je zázrak, kterého si musíme vážit a děkovat za to, že jsme, že tu můžeme být. A přesně tak, jako to má napsáno na svém hrobě Miroslav Horníček, stejně tak to cítím i já.

,,Blažen je věru člověk ten, jenž prožil plně celý den a v hloubi srdce šťasten byl. Ten může říci zítřku můj, buď jaký chceš, dneska jsem žil."