Šeřík, Pitralon, Živé květy - jedna malá koupelna a tolik vzpomínek

,,Kdybych měla stroj času, vrátila bych se do těchto let!" Napsala jedna čtenářka pod můj blog o Silvestru z dětství. A nebyla sama. Podobných komentářů jsou pod mými vzpomínkovými blogy spousty.

Proč se nám po té době tak stýská?! Proč kupujeme retro věci i nábytek? Vždyť tenkrát jsme říkávali ,,to je podělaná doba," tak proč tomu dnes říkáme ,,staré zlaté časy?" Protože to bylo bezstarostné dětství a mládí? Protože nám chybí ti, co tu v té době byli, ale teď už jsou v nebi? Jiné vysvětlení nemám a k mé velké lítosti ani stroj času. Avšak psaním a vzpomínáním se do té doby tak trochu vracím. A proto píšu. Píšu a budu psát o všem, co mě z té doby napadne.

Venku je zima a vlezlo, a tak jsem vlezla do vany s horkou vodou. Vana, to je paráda! V mém bytě ve Vršovicích je jen sprcháč, stejně tak, jako byl v Massa Martaně. Tady v Assisi mám obojí a obojí si užívám. Sprcháč v létě či ,,v letu," vanu v zimě a k relaxu. Jak si tak ležím - no ležím. Italský výškový standard je metr pade, takže když si ve vaně lehnu já, těch třicet čísel mi visí přes vanu. Takže - jak si tak sedím, z vany jde pára, okno i zrcadlo zamlžené a já čumím ,,do blba," vidím najednou koupelnu v Hlubočepích. Taky tam byla vždycky spousta páry, protože táta pravidelně ve vaně usínal. Kolikrát jsem se divila, že se neutopil. ,,Kájo běž pro tátu, že je večeře," poslala mě mamka do koupelny. ,,Tati večeře," klepu na dveře, ale žádná odpověď. Zabouchám víc. ,,Tatiii." Nic. Otevřu dveře. Táta spí, koupelna zamlžená, a tak přistoupím blíž, abych ho vzbudila. Najednou vidím něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Něco, co plavalo na vodě jako lodička. ,,Mami, mami," křičím a běžím do kuchyně.,,Pojď se podívat co tátovi plave ve vaně." Mamka nechápe a jde se mnou. Hned ve dveřích však pochopí a já dostanu facku. ,,Co lezeš tátovi do koupelny?!" Třískne dveřma, tím vzbudí tátu, ten se lekne a sklouzne pod vodu. ,,Jsi blbá Jiřko, chceš mě utopit?".,,To se nemůžeš Karle zamykat? Jak jsi starej, tak jsi blbej!" Odpoví mamka a vrátí se do kuchyně. Byli jsme taková normální rodinka. Táta trávil hodiny ve vaně, mamka před zrcadlem. Tenkrát frčela trvalá a ženský si ji dělávaly doma navzájem. Smrad toho čpavku jsem teď po mnoha letech ucítila u kadeřnice. I když je to už spousty let, i když jsem v Itálii, i když všude píšou, jak se kadeřnické výrobky vylepšily - trvalá smrdí furt a všude stejně! Barvy na vlasy však udělaly velký pokrok. Teď už nemusíte kladívkem či paličkou na maso drtit peroxidové prášky, nepotřebujete při barvení hlavy kolíček na nos a máte velkou škálu blond barev, nejen slonovou kost či popelavou blond. V naší koupelně to bylo jako v kadeřnictví. Mamka umněla všechno! Stříhala nás i tátu, dělala kámoškám Studenou vlnu, barvila si vlasy Igorou.

Dřevěné mini natáčky s placatou gumičkou na trvalou, natáčky kovové s kuličkou na gumičce na foukanou, molitanové natáčky na noc, natáčky na suchý zip na den pod síťku, varné natáčky na rychlovku a samo sebou kulma. Naštěstí jsme měli prostornou koupelnu, takže tohle všechno se tam vešlo. Viselo to v různých sáčcích nad radiátorem, na dřevěném věšáku s kuličkami. Vedle visely mamčiny ,,úžasné" zástěry, kterým se říkalo propínací silonové šaty a dva prošívané župany - taktéž z nějaké umělotiny. Mezi vanou a radiátorem byla automatická pračka - předtím poloautomatka Romo kombi. ,,Vylez rychle z vany, za chvilku dopere pračka," řekla mamka a vytáhla špunt. Máma by se měla vždy poslechnout, ale já ..... . Klouzala jsem se na vaně jako na klouzačce. To klouzání mě strašně bavilo. Kolikrát jsem dojela až k odpadu, když jsem odstartovala z hrany vany. Nevadilo mi, že mám rudou zadnici a namoženou kostrč. Ovšem než začala pračka vypouštět tu studenou špínu. Fuj! Já se vlastně všude ráda klouzala. Ve školce vedle schodiště, v chodbě na žehlícím prkně, na sněhu, na zamrzlém potoce i kalužích, ve škole na zábradlí. Tam mi trochu vadily ty kovové čudlíky.  

Na zemi za pračkou byly schované čistící prostředky. Spousta čistících prostředků! Máma byla uklízecí maniak. Jenže za pračkou bylo málo místa a hodně prachu. Jak tam se to blbě uklízelo. Nejraději bych toho půlku vyházela. Třeba tu růžovou leštěnku Diava, kterou jsme snad nikdy nábytek neleštili, ale měli jsme ji spousty let. Nebo to leštidlo na lino, co tak smrdělo. Ostatní se používalo až moc. Tep na čištění koberců - zakleknout, rejžák a jedem! Řekněte teď nějakému dítěti, ať vám vyčistí koberec! Vanavan na vanu, Pur, okena či iron. My jsme furt uklízeli. Občas dokonce i táta. ,,A umej po sobě vanu," slýchávala jsem po každém koupání. Asi jsem jako dítě bývala fakt prase. Pamatuji na ten černý pruh, který šel dolů jen kartáčkem. Když se koupu teď, nikdy po mně žádný pruh nezůstane. Pravdou je, že se nehrabu v hlíně za barákem, nelovím pulce v potoce nebo spíš ve stoce, nestavím bunkry z větví a listí a nechodím bosa. Jó chodit bosa, to byla paráda! Když jsem byla v předškolním věku, koupala jsem se ve vaně se ségrou. Po ní nikdy pruh na vaně nezůstal. Ona lehávala spíš v knížkách než v křoví a hrála si spíš s panenkami než na indiány. Mamka napustila vanu, zatáhla za šňůrku u elektrického přímotopu, který byl u stropu naproti vaně a ustřihla růžek na malém buclatém gumovém sáčku s pěnou -,,holky vana je připravená." Tenkrát už asi dělávali koncentráty, protože stačilo pár kapek a ve vaně byly kopce pěny. Přiběhnu do koupelny. Pozdě, ségra už je ve vaně. ,,Mami já nechci sedět na špuntu, ať si Iveta přesedne." ,,Minule jsem tam seděla já, dneska ať tam sedí Kája." Bránila se moje sestra. Marně. ,,Ivetko, ty jsi větší a rozumnější, tak si přesedni." Chudák ségra, ona byla vždycky ten dobrák a já ten malej hajzl. Ale občas jsem na špuntu sedět musela a řeknu vám, nic moc! ,,Tak šup, zvedni ruce," mydlila mě máma houbou. Jenže já byla tak lechtivá, že jsem se mrskala jako kapr na suchu, když mi myla podpaží a chodidla. ,,No tak holky rychle, dneska je v bojleru málo vody, tak ať se vykoupeme všichni." Někdy to tak bylo - po nás mamka a po ní táta. Jen se připustilo trochu horké vody a přidalo pár kapek pěny. Dneska bych po nikom do vany nevlezla a navíc se po koupání ještě osprchuji. Stárnu a blbnu! Na okně nad vanou nebyly jen prací prášky Biomat, Palmex, Titan, ale i stará růžovo-bílá deka na žehlení, žehlička ETA a sáček na kolíčky ve tvaru šatiček. Zubní pasta tuti fruti, která byla v kelímku na umyvadle mi moc chutnala. Občas jsem ji místo na kartáček, šoupla rovnou do pusy. Měla jsem ji ráda nejen pro její ovocnou chuť, ale také pro příběh na krabičce. Rodiče používali Fluoru, která pálila jak čert. Tu jsem používala jenom na pusu. Od dětství trpím na opary a pálivá zubní pasta na noc, to vždycky pomůže! Na umyvadle býval ještě kartáček na ruce. Táta si bez kartáčku či Solviny ruce neumyl. I na mé ručičky bylo kolikrát potřeba toho drsného ,,blátíčka." Na nás dva mouřeníny prostě mýdlo (které leželo buď v krabičce, na kartáčku nebo viselo v síťce či na magnetu) nestačilo. Také si teď vybavuji místo na mýdlo u babičky. Přesně vidím tu zelenou umělohmotnou krabičku, hned vedle skleničky se zubama.  Ve skříňce nad umyvadlem, která byla dřevěná a měla dvě zašupovací zrcadla, tam bylo pokladů! Jenže já se tam dostávala zprvu horko těžko. Musela jsem vylézt na rantl vany, jednou rukou se držet bojleru a druhou hrabošit. Zajímavější byla část vpravo, kde měla mamka svou voňavku - růžové Živé květy. Později jen květy, konvalinky myslím. Krém na obličej a řasenku Dermacol, suché stíny Regina, pomádu na rty Astrid (tu jsem používala i já), růžovou perleťovou rťenku v růžovo-černém obalu a kelímek plný tupíráků. Na konci osmdesátých let jsme ten ,,natupírovanej chemlon" měly na hlavě všechny tři. Mamka tmavá, ségra blond a já zrzavá - to se Lybar a Taft kupoval po kartonech. Na levé straně - u táty, tam byla moc zajímavá bílá tuhá tyčinka v černém obalu na zastavení krve. Březový šampon ve skleněné lahvičce, Ortosan - kdyby náhodou a regenerační přípravek Palette vital. To vše se k tátovi vešlo, i když to nebylo jeho. Vždyť on tam měl jen Pitralon, železný holící strojek, štětku na holení a krém. Tak malá koupelna a tolik vzpomínek! Určitě máte podobné vzpomínky i vy. 

Jak mi napsala další čtenářka - ,,vypadá to, jako kdyby jsme za socialismu dělali všichni stejné věci, trochu to nahání mráz po zádech, nejsme klonovaní?" Avšak na tohle je odpověď jednoduchá a přišla v diskuzi vzápětí - ,,jsme malý národ, tradice všude zhruba stejné a zbytek bylo dílo centrálního řízení."

Máte pravdu moji drazí čtenáři. A díky tomu se v mých vzpomínkách najdete všichni. Tak na shledanou, příště třeba v kuchyni u zemlbáby :)

 PS: Fotografie z koupelen let osmdesátých zase u mne na: http://kajasimonovska.blogspot.it/